Jdete-li do Národního divadla na Nosorožce Eugene Ionesca, připravte se na promluvy pronášené do větru a k nikomu, přestože jste mezi lidmi. Mluví na vás a vy neslyšíte. Něco říkají a vy jim nerozumíte. Pojednou je již pozdě.
Lidé z jedné kanceláře a blízkého okolí jsou nejrůznější figurky, z nichž nápadně vyniká svou nepořádností a pijanstvím Bérenger (David Prachař), jeho přítel Jean se jej snaží mermomocí přivést na správnou cestu, neboť on přesně ví, jak má taková správná cesta vypadat. Ostatní vedou typická rádoby intelektuální řečnická cvičení o ničem, jak to už mezi lidmi bez hlubšího vztahu bývá. Občas probleskne humor, občas smutek, občas trochu citu a pojednou si lidé všimnou, že po ulici běží nosorožec. Vede se debata o zoologii a výskytu nosorožců dvourohých a jednorohých a tu ulicí běží další nosorožec. Podivení je veliké, debata se přiostřuje, nic se však nevysvětlí a představení jde do přestávky. Dáme si malé občerstvení a já podle pravdy pravím, že jsem napjat, co se bude dít ve druhém dějství. Říkám, že mi první dějství připadalo jako zahřívací a málo dramatické, poznali jsme postavy, zjistili, které jsou hlavní, a budoucí konflikt je snad naznačen. Druhé dějství začne efektně zahranou Jeanovou proměnou v nosorožce. Velmi rychle vidíme, že se všichni lidé kolem Bérengera postupně více či méně (spíše však více) dobrovolně mění na nosorožce, tedy jakýsi jiný živočišný druh, než je člověk. Lidé a jejich vztahy postupně mizí, vše se proměňuje, vládnou jiná pravidla a již nejsou lidská. Svět zaplnilo jednotné stádo nosorožců. Tísnivost děje podtrhují temné postavy proměněných lidí, jež charakterizuje černý plášť a děsivá maska. Závěrečná scéna, v níž Bérenger zjistí, že je patrně poslední člověk a dějiny lidstva s ním končí, je dosti silnou kávou slovem i obrazem. Říkáme si cestou po Národní třídě, čemu se divíme, vždyť takové nás chtěli mít, a Ionesco to sice z Francie, ale přesně popsal. A dodáváme, kdykoli se to může opakovat. Jsme jenom lidé, tudíž tvorové manipulovatelní a skutečnost máme za takovou, jíž chceme věřit.
