Norma, aneb jak možno věřit

   Národní divadlo ve Státní opeře zahájilo operní sezónu náročně a ambiciózně operou Norma Vincenza Belliniho. O druhé premiéře teprve napíšu essay a zveřejním jej zítra ráno. Nejprve se však musím vypořádat s jednou velkou lží.

   Obě premiéry vidělo na vlastní oči při předpokládaném úplném naplnění divadla 2082 diváků. Nemohu mluvit o premiéře prvé, ale nemám důvod se domnívat, že by nebyla obecenstvem přijata se stejným nadšením jako ta druhá, a mám o tom i věrohodnou zprávu od spolužáka Otty Schwarze.

   Já, můj bratr Milan a kamarádka Hanka a s námi dalších 2079 lidí jsme patrně hluší a hloupí dle jisté paní Drápelové, již vytrvale a nepochopitelně považují jistá media za věrohodnou kritičku. Ve své recenzi představení ztrhala tak nenávistnými slovy, jež jsem od ní na adresu aktérů i celé opery Národního divadla ještě nečetl. A to se už odkopala mnohokrát. Tentokrát vylila svou žluč na nesprávné místo a trefila nesprávného muže. Byl jsem tam, mám zcela odlišný názor a mám už dost této dámy a těch médií, jež jí neustále s obdivuhodnou tupostí propůjčují své stránky.

   Ta paní je stejný hudební amatér jako já, nemá žádné hudební vzdělání. Soudím, že moje recenze má stejnou váhu už proto, že jsem osobně, v televizi, kinopřenosech, rozhlasu i na internetu a prostřednictvím nosičů viděl a slyšel stovky oper a tisíce jiných hudebních skladeb a přečetl, nebo alespoň zběžně prošel kdejakou knihu o opeře a skladatelích. Ani poté se nepovažuji za odborníka, jen za vnímavého milovníka, jehož slovu lze bez nebezpečí naslouchat.

   Ta paní má sice nezadatelné právo se veřejně vyjadřovat, neb i za ni jsme cinkali klíči a krváceli na barikádách, ale žádné na profesionální úctu. V případě Normy totiž bezostyšně lže a spoléhá na to, že ony více než dvě tisícovky diváků se neozvou a zbytek národa zajímající se o operu si do paměti uloží tento fatální neúspěch. Vždyť to říkala známá kritička. Ona se přece vyzná, jinak by ji netiskli. Psali to v novinách, musí to být pravda. Tohle média umí, vytvořit si odborníka, prohlásit ho za autoritu a s jeho pomocí námi manipulovat. Je lhostejné, zda naši recenzi pověsila na blog, kde si může vylít srdéčko kdejaký nácek a komouš, anebo jí, jako v mnoha předchozích případech, poskytla prostor tištěná média.

   Čtenář na scestí svedený učiní závěr, že na tu šmíru a šumaře v Národním divadle nemá cenu jít. Minimálně ne tehdy, zpívá-li ta hrozná a neschopná Fajtová. Už don Basilio vysvětloval v Lazebníku sevillském, že by bylo dobré Rosinina nápadníka pomluvit a jak se to na něj přilepí, nikdo to už neodlepí. Je to stále stejné a je třeba tomu čelit.

   Přemýšlivý čtenář si však položí otázku, zda je pravděpodobné, že nové vedení Národního divadla učiní tolik chyb. Zařadí na repertoár Normu, když ví, že na ni zde nikdo nemá, japonský režisér to nepozná a jde do toho naplno, italský dirigent na mnohých zkouškách neslyší, jak ta Fajtová mečí a orchestr mu hraje špatně. Jak možno věřit?

   Kladu si otázku, odkud se bere tolik nenávisti a zloby. Ze zkušenosti však vím, co dokáže žena, jež jiné závidí její krásu a schopnosti. A také jaké mstivosti je schopna, když ji někde odmítli, nebo jinak zneuznali, třeba v onom vytrvale vysmívaném divadle. V operách je takových ženštin několik. Třeba taková Médea, nebo Armida, mám-li nalézt roli, kterou také zpívala Marie.

   Jak se tedy bránit proti tak smrdutému dechu. Jak již řečeno, ona má právo lhát a rozsévat zlobu, leč my máme stejné právo jí odpovědět, jak zasluhuje. To jsem právě učinil a vyzývám ta média, která ještě nepochopila, komu dávají prostor, aby zvážila dopad na svou dobrou pověst. Noviny, jež tisknou slovo lháře a hlupáka, jsou samy lhavé a hloupé. A co je horší, dobře vědí, co činí. I jejich je však království nebeské.

   Aby nikdo neřekl, že nejsem objektivní, uvedu zde odkaz na zmíněnou „recenzi“:  http://kultura.zpravy.idnes.cz/norma-statni-opera-recenze-d09-/hudba.aspx?c=A151003_115253_hudba_era. V zájmu věci doporučuji také recenzi z kvalifikovaného a kvalitně vedeného portálu Opera Plus:  http://operaplus.cz/norma-ve-statni-opere-vzdava-dustojny-hold-belcantu/. Myslíte, že autorka je hluchá a hloupá? Jak možno věřit? A těším se na listopadovou Harmonii, jež je pro mě autoritou nejpovolanější a k Normě v ní bude jistě recenze. Znovu se k tématu pak vrátím.

   V souladu s dobrými mravy musím prohlásit střet zájmů, neb mám Marii Fajtovou za nejkrásnější sopranistku, kterou jsem viděl kdekoli na světě v opeře. Kromě toho za skvělou pěvkyni, jež nám ještě dlouhá léta může dávat mnohé dary. Nejsem tedy zřejmě ideálně nestranný.

   Pokud jde o žebříčky, záměrně jsem si vytvořil kategorii sopranistek, nikoli všech operních pěvkyň, abych mohl udělit titul také Elině Garanče, tentokrát nejkrásnější mezzosopranistky. S altistkami vám nějak nevím. Podobně to mám i u hudebnic a každého sólového nástroje a ještě si vymýšlím zvláštní kategorie, jako třeba nejmilejší, s nejkrásnějším úsměvem, nejokatější a dokonce i nejsrandovnější a tak podobně. Moje radost se tak zmnohonásobuje. Tady Drápelová udělala podstatnou chybu. Na svoje holky si sahat nenechám a zastanu se jich s mečem v ruce. Jak možno věřit, že bych já nebránil svoji Mařenku?

   Nikým si tu radost z krásných a schopných lidí nedám zkazit a už vůbec ne nějakou nulou s lehkou rukou a žlučovitou myslí. Maje už dost zkušeností, musím parafrázovat opatrně: Pravda a láska by možná někdy snad mohly i v opeře zvítězit nad lží a nenávistí. Bohužel však lež začasté vykřikuje na náměstí u koně a pravda teprve hledá ponožky. Já už mám boty a jdu také ku koni. Pojďme tedy spolu zítra z Václavského náměstí rovnou za roh do opery, bude to stát za to.