Moje Metropolitní opera v sezóně 2018-19

Musím se předem přiznat, že mé bezvýhradné nadšení před pár lety projevované poněkud ustoupilo a to se odráží i na tom, že esej o záznamech přenosů oper do kin předkládám až dávno po sezóně, a to za celý rok najednou.

   14. října  sezónu zahajuje Aida. Jdu na ni proto, že jsem ji už dlouho neviděl a čeká se opulentní výprava a kostýmy, což di tento operní dům ještě může dovolit. A také mě lákají obě hlavní hrdinky, andulka Netrebko jako Aida a gruzínská pěkně baculatá a kavkazsky podmanivě a černookatě krásná mezzosopranistka Anita Rachvelišvili jako Amneris. K nim dobře padne další z lotyšských pěveckých hvězd Aleksandrs Antonenko jako Radames. To, na co čekám, se dostavuje, především Andulka září a Anita ve své žárlivé roli odmítnuté milenky je patřičně plnoštíhle dramatická. Shrnuto, výborné představení.

28. října s rozechvěním, neb v Saint-Saënsově opeře Samson a Dalila zase uvidím stále nejkrásnější mezzosopranistku světa Elinu Garanču. Její partner z Carmen Roberto Alagna není svou postavou správný Samson, kterýžto biblicky vzato byl téměř obr, leč dělá, co může a hlasově je stále přitažlivý. Dalila, zrádně Samsona svede a po jistých okolcích z něho vytáhne tajemství jeho síly, načež dojde k oné slavné střiži a potupnému zotročení Samsonovu, který se Filištínům pomstí tím, že na sebe a shromážděný dav shodí chrámovou klenbu. Tady už autor do děje Dalilu nevtahuje, takže oko mé má po potravě. Dalila odpočívá na vavřínech jako slavná odbojářka. To Saint-Saëns neudělal divadelně dobře, měl ji ještě nechat spravedlivě zahynout při té slavné demolici. Nedávno podobně nejkrásnější sopranistka světa Maří Fajtová jako Giuditta v jiném biblickém morytátu nepříteli Izraele Holofernovi koncertně upižlala za pomoci své komorné hlavu. Tyto hrdinky mi však nepřipadají příliš kladné, jakkoli chtějí sloužit svému národu. Leč obě představitelky jsou krásné.

  Další dva záznamy jsem prošvihl ze dvojího důvodu. Děvče ze zlatého západu proto, že jsem si nepoznamenal do diáře, a když mi Hanka volala z kina, hledajíc mě, byl už začátek a mně se už nechtělo jezdit na Letnou a chodit na operu od půlky. Detektivní operu Marnie jsem promeškal proto, že jsem datum 18.11., jež bylo vytištěno nezřetelně, přečetl jako 18.1., opět nemaje zápis v diáři. Poučení za šest stovek. U první jsem litoval, neb jsem to bral jako příležitost vzdát poctu Emě Destinnové, jež spolu s Carusem zpívala při premiéře v Met v roce 1914. U druhé, že jsem přišel o druhou nejkrásnější mezzosopranistku světa Isabel Leonard, jíž v představení odívají do šatečků a kostýmků ze 30. let, takže musela být neodolatelná už podle fotky. Něco podobného jako Faye Dunaway v Čínské čtvrti, jen s tím rozdílem, že Isabel je typ něžné krásky jako Audrey. Leč Isabel si ještě užiju v závěru sezóny.

   20. ledna opera Adriana Lecouvreur Franciska Ciley, v níž excelovaly tři vynikající postavy světové opery, Anita Rachvelišvili, svrchu řečená Amneris, již jsem ocenil už čtyřikráte, jako Končakovnu v Knížeti Igorovi, Carmen, Amneris a zde jako kněžnu z Bouillonu. Jako saský hrabě Maurizio polská tenorová hvězda Piotr Beczala (již mnohokrát a nejvíce mi utkvěl jako Lenskij a Des Grieux).

    A hvězda nejjasnější, jež své postavení potvrdila, podle mého mínění nejlepší rolí, v jaké jsem ji dosud zažil. Andulka Netrebko je dáma, jejíž sláva se té Mařenky Callasovic bude dotýkati. Má pěkně buclaté období, avšak stále je neobyčejně žensky přitažlivá. Viz snímek obou hlavních hrdinů opery na mých dveřích s největšími hvězdami a kráskami.

   10. března Donizettiho Dcera pluku navštívena proto, že jsem zvědav na již světovou jihoafrickou hvězdu Pretty Yende (1985). Někteří ji nazývají černým levhartem. Místo po léta obvyklého Flóreze v roli Mariina milého Tonia mexický tenorista Javier Camarena (1976). Zazpívá Mes amis se sedmi vysokými c a stane se něco nemyslitelného. Diváci bouří tak, že áriii zopakuje. Výtečný hlas, leč proti fešnému Juanu Diegovi jde o muže podobného typově Josefu Švejkovi.

   Pretty se zhostí zářivých koloratur se ctí, avšak, kdo zažil jemnou a hlasově zářivou Natalii Dessay, to má těžké. Poučná je herecká stránka věci. Pretty je divoká a její grimasy jako z africké slavnosti slunovratu. Je prostě jinak dobrá. Ovšem francouzská dívka to není ani náhodou. A scéna stejná jako u minulého představení. A Pretty neskládá prádlo tak neodolatelně jako Natalie.

   7. dubna z Ringu vyňata první opera následující v nibelungovském cyklu po prologovém Rheingoldu, Valkýra, která se mi ze všech částí gigantického osmnáctihodinového Ringu líbí nejvíc hudebně i dějem. Velmi mě zaujal příběh obou božských manželů Wotana a Fricky. Jak vidíme, i Wotanovi žena vyčítá jeho mnohé zálety a jakmile má máslo na hlavě, přistoupí na přísné potrestání dcerušky Brünnhildy. Stejné potíže, jako mívala Hera s Diem, který byl tak chtivý jiných božských i smrtelných žen, že se za účelem milostného aktu neváhal proměňovat ve zvířata i rostliny. Snad jen jedna z mála podobností mezi řeckou a germánskou mytologií. Avšak trest je pochopitelný, neb Sieglinda, přestože má tušení o bratrovi, zhřeší se Siegmundem, jemuž má být pomoženo Wotanem v souboji se Sieglindiným manželem Hundingem, což vzápětí po hovoru Wotanově s manželkou odvoláno a Brünnhildě nařízeno, že nemá zasahovat, leč ta neposlechne a Wotan to řeší tím, že připustí smrt Siegmundovu, aby poté jeho přemožitele zabil sám.

   Siegmund se Sieglindou ještě stihnou zplodit hrdinu z nejblbějších Siegfrieda, o němž je opera třetí, ba i ve čtvrté je význačnou postavou, kde de hloupě dá zamordovat. Dodnes nechápu, proč je zván hrdinou. K nejskvělejším Wagnerovým scénám jistě patří ta, v níž otec Wotan vysvětluje své dceři, že ji musí potrestat a učiní to tak, že ji uspí na skále a kolem ní vztyčí ohnivý kruh. Vysvobozena bude, až přijde muž, který se nebude té ohrádky bát. To bude právě Siegfried. Zkrátka a dobře pomotané a postavy pěkně potrhlé. Ten germánsko-vikingský svět je mi zcela cizí a k smíchu, leč Wagner na něm vystavěl obdivuhodnou dramaticko-hudební stavbu.

  Mimořádný zážitek poskytl 19. května záznam Poulencových Dialogů karmelitek podle skutečné události nesmírně působivý výkony, scénou i obsahem opery a hudbou. Nejlepší opera sezóny a jedna z nejlepších v celém mém životě. Ke všemu průvodkyní a tazatelkou v úvodu a o přestávce letos šedesátiletá a stále atraktivní pravá dáma Renée Fleming a v hlavní roli šlechtické dívky Blanche de la Force Isabel Leonard, jíž to slušelo neobyčejně a jež rozechvívala srdce mé.

   Blanche od dětství chovaná jako v bavlnce a neustále o sobě pochybující za revoluce hledá své místo ve světě, který nezná a jemuž nerozumí a zkouší to v klášteře karmelitek (kdo četl Tři mušketýry, ví, že Paní Bonacieux byla ukryta právě u karmelitek). Zde také nenalézá pro sebe cestu a odchází. Karmelitky mezitím pomáhají k útěku ze země Blancheině bratrovi. Za to později souzeny a odsouzeny. Všechny a šmahem. Volnost rovnost bratrství, přátelé. Postupně za zpěvu Salve Regina odcházejí za scénu, kde slyšet rána a hlas zpívající umlká. Blanche se na to dívá z davu a když odejde poslední její kamarádka z kláštera, vystoupí z davu a sama odchází za scénu. Úder a konec. A stalo se to 17.6.1794. O měsíc později jakobínská diktatura svržena a Robespierre i Saint-Just popraveni tímž přístrojem, jemuž předhodili desetitisíce.

Silná je role umírající staré abatyše sehrané až naturalisticky asi nejlepší operní Finkou Karitou Mattilou, jež u nás před třemi lety při koncertní Jenúfě zpívala statečně, ač sopranistka, Kostelničku. A má nechuť ke všem revolucím, které stínají hlavy po zmanipulovaných soudech nevinným a také ženám. Stejně jako není opery jako Bystrouška, tak není ani podobné tragédie, jako jsou Dialogy. A pozor na nepodplatitelné Robespierry a psychopaty typu Saint-Justa, nebo Fouquier Tinvillea. Musím si zase přečíst Devadesát tři.