Mistr a Anna Karenina

Těmito premiérami spolu s Bídníky prakticky začíná filmový rok 2013. Oba filmy jsou ze zcela jiného těsta a jistě vyvolají bohatou diskusi a kritické názory.

Uznávaný režisér Paul Thomas Anderson natočil pozoruhodné drama Mistr na téma, jež je mi osobně nepříjemné a vyloženě cizí. Dokonce jsem se přistihl, že lituji, že jsem na film šel. Udržela mě trojí motivace. Předně jsem to nechtěl vzdát, za druhé jsem stále čekal, že musí přijít nějaký drtivý závěr a za třetí jsem vysoce oceňoval herecký výkon obou mužských postav, u nichž mi dodnes není jasné, která z nich je postavou hlavní. Mistra hraje Philip Seymour Hoffman, jehož jsem si vůbec z ničeho nepamatoval. Zde dostal příležitost rozehrát part velkého manipulátora a demagoga, jenž je jako všichni falešní proroci sebestředně velkohubý a prázdný jako proražený sud. Má však nesmírný talent ovládat lidi kolem sebe, počínaje rodinou a přívrženci konče. Nespornou hvězdou filmu je však Joaquin Phoenix, jenž vytvořil přímo archetypální figuru ztracence, jemuž zbytek duševní rovnováhy dodává právě úzký kontakt s Mistrem. Phoenixem cloumají traumata z války, vlastní neúspěšná existence, posedlost sexem, alkohol a drogy. Má velice oslabenu sociální inteligenci a je tedy na nejlepší cestě nalézt svého Mistra. Mezi oběma muži se vytvoří pozoruhodné předivo vztahů, do něhož vstupují příslušníci Mistrovy rodiny a přívrženci myšlenek, jež hlásá. Někteří tvrdí, že film je obrazem vzniku scientologického hnutí. Mně osobně je silně proti srsti sektářství všeho druhu, manipulátorství, prázdné žvanění a vytváření takzvaných alternativních filozofických a náboženských teorií bez jakéhokoli základu. Končí to zpravidla ztrátou svobody, násilím, útlakem a neštěstím. Film možná dobře ukazuje, jak dalece jsme mnozí z nás schopni uvěřit falešným prorokům a jak někteří z nás potřebují ve svém nelehkém údělu, za který si mnohdy mohou sami, najít byť jen slaboučkou kotvu k jiným lidem. Mně však Mistr kromě skvělých hereckých výkonů nijak nenadchl. Točit Annu Kareninu na počátku 21. století je možná docela odvaha. Jako odvážné hodnotím pojetí, jež pochází od našeho věhlasného krajana Toma Stopparda, jenž ve scénáři nezapřel dramatika. Film je do jisté míry koláží, neb se dílem odehrává v divadle a příběh v dané scéně probíhá jako součást hry, vzápětí se přesunujeme do reálného světa a toto střídání, jež zdánlivě nemá pravidla, vyžaduje neustálé přelaďování mysli. Někoho může možná i rušit. Příběh dokonale zajištěné, společensky i materiálně plně saturované manželky vysokého státního úředníka v Rusku konce 19. století, která tragicky podlehne svým citům a je manželem i společností těžce ztrestána až po svůj tragický konec, je nesmrtelnou klasikou, již nebudu podrobně rozebírat. Ptáte-li se, zda máte na Annu jít, odpovídám, určitě jděte. Donedávna vyhlášený první milovník Jude Law v roli akurátního solidního, spolehlivého, ale chladného, odtažitého a místy i krutého Karenina je podle mého první hvězdou filmu. Pokud jde o Annu, Keira Knightley byla sice velmi dobrá, ale myslím, že v Pýše a předsudku i v Pokání si vedla lépe. Je však velmi krásná a štíhlá, všechno jí sluší a dívat se na ni je radost. Nejsem v tom směroplatný, protože mému oku lahodí více, než by se na objektivního kritika slušelo. Hlásím tedy u Keiry střet zájmů. Její obrázek z titulu programu kina Světozor na mě kouká při jídle. Lépe mi chutná. V roli princezny Kitty, jíž se před Annou dvoří Vronskij, mě naprosto nadchla líbezná Švédka Alicia Vikander. Když blondýnka, tak má vypadat takhle. Nikterak mě naopak nezaujal v důležité roli Vronského mladý Angličan Aaron Taylor Johnson. K nejlepším momentům filmu patří příběh venkovského šlechtice Lukina, jenž je hlásnou troubou tolstojovských názorů na venkov, společnost, náboženství i rodinu a který nakonec svou přímou srdečností získá zprvu ztracenou Kitty. To jsou přesně ti kulaci, co je pak Stalin dal vyhubit a zničil celý venkov. Pamětníci jistě vzpomenou výbornou sovětskou Annu Kareninu z konce šedesátých let, kde zářila krásná (byť této roli již poněkud odrostlá) Taťána Samojlovová. Ještě lepší pamětníci si vzpomenou, jaká byla o deset let dřív v jednom z nejlepších protiválečných filmů vůbec, legendárním Jeřábi táhnou Michaila Kalatozova. Občas se i Sovětském svazu urodily perly. Takové filmy by měli znova dávat.