Parafrázuji dle slavného filmu Marlene Dietrich, leč měl bych parafrázovat jiný film, a to český Hotel Modrá hvězda, neb dnes křtíme desku nazvanou dle skladby Jacquese-Alphonse de Zeeganta L’Astre Bleu.
Ta skladba napsána přímo pro Markétu, která na fotce z desky v modrém a já dnes stylově též, nám prozradila, že belgický autor je pán, jemuž není snadné porozumět, neb s oblibou hovoří ozdobně v různých metaforách.
Tento slavný křest se koná 12. září v sálku spravovaném Pražským jarem U Vavřince na petřínské straně Hellichovy ulice, kam rád chodím na večery Café Créme. Hrají se výhradně díla z 20. století a mně se zdá, že tato hudba Markétu láká stále více, viz předcházející koncert v Muzeu Antonína Dvořáka.
Po doplnění tekutin černým kozlem u venkovního stolečku Pivnice Pod Petřínem jdu hodinku před začátkem dovnitř na obvyklou sklenku, dnes ledového rulandského. Strčiv nos do chodby za vrátky zaznamenávám zářivý úsměv hezké dívky, jíž je Markétina sestra Kristýna. Dole na stolku už leží programové letáky Café Créme. Kristýně, již polituji, jak ji využili k pořadatelské službě, doporučím, aby zvážila chodit na ty vynikající koncerty s námi. To nám ten večer pěkně začíná. Jedna kráska u vchodu a druhá přijde na pódium. Také přítomni rodiče obou dívek.
Rovnou jdu obsadit místa v první řadě a narazím na Markétu, jež tu pobíhá a ještě času využívá k cvičení. Není nad pilné houslistky. Jednou se prý ptali Paganiniho, co je nutné k dosažení dokonalosti, jaké dosáhl ve hře. On odvětil, že 12 tisíc hodin tréninku. Pak to prý už jde samo. Nevím, kde se nachází Markéta, ale její tréninková poctivost je příslovečná a přináší ovoce.
Ježto Markétě onemocněl klavírista, nemohla program, jímž je obsah desky, doplnit o skladby s klavírem, zejména lituji Kabeláče, o němž s takovou radostí dříve mluvila. Odsouzena tedy k těžké roli jediné sólistky, což už jsme zažili nedávno na zámku Kozel. Zajímavé je, že tehdy přišla v nádherných bílých skládaných šatech ve stylu babababičky Livie, jak říkával koktavý mladý pozdější císař Claudius, a všichni jsme jen vydechli. Od té doby na ten cvičební úbor vzpomínám slovy Markéta na kozlu. Nikdo přitom neví, zda jde o malé, či velké k. Tytéž šaty má dnes a já nebudu nositi sov do Atén a raději připojím pár fotek. Možná jsou to šaty pro sólový repertoár.
Koncert i deska začíná Sonátou pro sólové housle op. 11, č. 6 Paula Hindemitha, nálada nastavena a dílo na první poslech zajímavé a zřetelně atonální. Skladba končí a Markéta s vítězným smyčcem vykouzlí svůj zářivý úsměv. Nyní přichází Modrá hvězda a Markéta si s ní doslova hraje a užívá si svého dárku. Autor tu bohužel není, takže hromovým potleskem poctíme jen houslistku. Ta se celý večer doslova raduje ze hry a dává to zřetelně najevo pověstnými úsměvy a jinými senzačními čumáky (viz má maminka).
Na Markétě je v poslední době potěšitelné, že výrazně posílila svůj mluvený projev a často řekne něco k hrané hudbě a nám dnes vypráví, jak za kovidových uzávěr chodila na chatě s housličkami cvičit do lesa a trénovala sólovou hru.
Po skladbě večera hraje Ciacconu z Partity pro sólové housle Ernst-Lothara von Knorra, jež zní neobarokně a dává vzpomenout na tátu hudby.
Večer snů uzavírá Markétina patrně velmi oblíbená Prokofjevova Sonáta pro sólové housle D dur, op. 115, neb ji hraje často. Musím opět připomenout, že jsem jí před pár lety na Markétinu výzvu, co bych chtěl zahrát, tuto půvabnou třívětou skladbu napsanou k tréninku jeho žáků na moskevské konzervatoři doporučil. Mám z jejího hraní tedy zvláštní radost. Koncert půvabně zakončí oznámením, že přídavek nebude a zve nás všechny na sklenku a jsou tu k prodeji desky. Tak si ji při tom přátelském popíjení chvílemi vypůjčíme z obklopení nadšenými návštěvníky. Říká, že do Harmonie po mém dopisu poslala desku, ale žádné podrobnosti se nedovím. A zatím neví, zda bude na Vánoce zase koncert u evangelíků.
Z Klubu přátel tu kromě mě byli Vašek, Bobina, Velká Kateřinka a paní Jiřina. Jediné mě mrzí, že mnozí pozvaní odpadli na poslední chvíli a mnozí od hudby mi ani neodpověděli.
