Vyňal jsem ze dvou článků a soustředil do jediného, neb se tu mimo jiné mluví o přední české sopranistce a krásné dámě.
V úterý 24. ledna je v Atriu vyložený svátek, neb bude koncert, na který se těším nejvíce a už dlouho před Vánoci, které jsem si užil s Markétou Janouškovou a Marií Fajtovou. Zde často vystupující Duo Teres (houslistka Lucia Fulka Kopsová a kytarista Tomáš Honěk) doprovodí sopranistku Lucii Silkenovou, jež se na tvorbě tohoto projektu podílí, a hostku večera jazzovou zpěvačku Markétu Foukalovou. Program se jmenuje Shakespeare – sonety v hudbě a je přitažlivý tím, že řada českých současných autorů pro tento program za spolupráce aktérů složila hudbu. Nejen přitažlivý, ale zejména velmi cenný, neb co si přát více, než přínosnou tvorbu současných autorů a interpretaci těchto děl kvalitními hráči a zpěváky.
Proto zde uvedu celý program, abych měl v archivu památku a vždycky si připomněl ten vydařený večer. Večer se vydařil nejen hudbou samotnou, ale i jejím uchopením a především výkonem obou zpěvaček. U Markéty Foukalové nutno vzít na vědomí, že má neškolený hlas a je zvyklá zpívat na mikrofon, takže její přínos je v zajímavém jazzově zbarveném projevu ve dvou skladbách (Benko a Brunner) jí svěřených, nikoli v hlase samotném, kde suverénně vládne Lucie S. Vládne nejen jedním z nejkrásnějších a nejzvučnějších našich sopránů, který mocně oslovuje mé ucho i ducha, ale ani oko, ten důležitý orgán pro vnímání hudby, nepřichází zkrátka.
Lucii S. celé v černém s krajkovou spodničkou a dlouhými vlasy sčesanými do pěšinky to sluší neobyčejně a opět se potvrzuje, že Česko je země nejkrásnějších sopranistek a houslistek, abych nikoho nevynechal. Konečně nerad bych opomenul flétnistky, violistky, harfistky a varhanice, s nimiž to také vyhráváme. Narodil jsem se v dobré zemi a dobrém městě. Proč píšu o spodničce. Před dvěma lety zpívala Lucie S. ve Filasově Šalamounově písni a v krásných červených šatech s bílou krajkovou spodničkou zachytila za cosi v podlaze a řešila to škubnutím, které mělo viditelné následky.
Tady je tedy program s poznámkou, že jsme obdrželi texty sonetů v překladu Martina Hilského v češtině, avšak několik jich bylo předneseno v originále.
Od Zdeňka Merty (1951) pocházela hudba k Sonetům 8, 18 a 144, Lukáš Hurník (1967) zpracoval Sonet 76, Jiří Chvojka (1987) zhudebnil Sonet 116, Matej Benko (1979) složil hudbu k Sonetu 39, Juraj Filas (1955) uchopil Sonet 1, Martin Brunner (1983) je autorem hudby k Sonetu 28 a Ondřej Kukal (1964) k Sonetu 146 a instrumentální skladby Kytaroviolino, op. 46. Po přestávce začal program třemi starými anglickými písněmi v úpravě Rebeccy Clarke (1886-1979), kde zněl pouze soprán doprovázený houslemi. Velmi elegantní a krásné.
Kdybych měl rozdílet známky, pak Mertův Sonet 114 dostal osmičku a devítku si odnesly Filasův Sonet 1, Kukalovo instrumentální Kytaroviolino, op. 41 a též jeho Sonet 146. Sedmičku si odnáší Chvojkův Sonet 116. Každý ví, že známkami nad 5 vyslovuji vysoké uznání. Řeknu vám, že být dramaturgem některého z významných festivalů, po tomto dovedně a chytře sestaveném programu bych sáhl. Ale jak se o něm dozví? Nikdo mi nemůže zabránit, abych nebyl iniciativní a nenavrhl jim to sám. Dobrým příkladům nutno pomáhat. Avšak samo Duo Teres je v tom aktivní a dokonce dle rozhovoru pro Harmonii říká, že chystají i desku. Já si ji určitě koupím.
Přímo na místě byli dle Facebooku přítomni Benko, Hurník, Filas, Kukal, Chvojka a Merta. A ještě chybí Lucii Kopsovou a Lukáše Hoňka pochválit za citlivý a dobře aranžovaný doprovod, přestože pocvičit ještě souhru i se zpěvačkami neuškodí. Zmíněný rozhovor je zde: http://www.casopisharmonie.cz/rozhovory/duo-teres-mezi-sonety-a-strunami.html.
A jako jmenovitou poklonu Lucii S. cituji ze Sonetu 18: „Mám srovnávat tě s krásným letním dnem? Tvá krása září víc, víc laskavá je, vždyť létu jednou skončí pronájem.“
7. února se objevuje v Rudolfinu koncert SOČR, na němž mě zaujme, že v Debussyho kantátě zpívají Lucie Silkenová a Kateřina Jalovcová. Kromě toho se zahajuje světovou premiérou Symfonie č. 6 „Chvála stvoření“, již pro rozhlasový orchestr napsal Pavel Zemek Novák (1957). Skladba má zvláštní atmosféru a je téměř celá vokální, což svěřeno ženské části Pražského filharmonického sboru. Místy dramatické, až naléhavé. Chvílemi mám pocit, že slyším Janáčka. Skladatel se přijde na konci poděkovat.
Zpívá se český překlad textu sv. Františka s Assisi, neb původní v italštině přelomu 12. a 13. století by byl nesrozumitelný. Jak však obvyklo, ani tak není sboru rozumět, a v programu text není, což si jiné orchestry nedovolí.
Debussyho kantáta La damoiselle élue pro ženské hlasy a orchestr se hraje málo a vzhledem k tomu, že náleží do raného skladatelova období, vykazuje stopu hledání vlastního výrazu a v impresionistické fázi ještě nejsme. Jsme však ponořeni do lyrické atmosféry a uklidňováni a hlazeni a dělají to dvě krásné dámy s výtečnými hlasy. Lucie se tváří jako v kostele a Káča Káča občas kouká ostře jako na Marbuela a občas jako Zlatohřbítek na králíka. Pro Kateřinin nádherně zbarvený mezzosoprán je role poněkud málo dramatická, zato Lucie ukazuje, jak má vypadat lyrický soprán. Takové skladby jsou čistá radost. Vaši radost povzbudím nahrávkou s legendární Natalií Dessay: https://www.youtube.com/watch?v=SPrR10Rn7gE. Po přestávce se hraje Stravinského Petruška, jehož zahráli hravě, divadelně a se zjevnou radostí.
Kladu si otázku, zda je neškolený člověk schopen určit rozdíly mezi našimi „velkými“ orchestry a vyslovit relevantní hodnocení. Já tedy nikoli, jen v detailech a pocitech. Rozhlas to natáčel a vysílal a má to v archivu.
