Po delší době jdeme se Sylvií 12. prosince s radostí na koncert tohoto spolku, jehož přední dramaturgickou osobností je Monika Jägerová, dáma vzdělaná a kráska sošná hlasu sametového barvy portského vína.
Dnešní koncert spolek dohodl v Grand Café Orient ve světově proslaveném kubistickém Gočárově skvostu U černé Matky boží.
Monika dnešní program odzpívá sama, její kolegyně ze spolku sopranistka Tamara Morozová pověřena obsluhou vstupního pultu se vstupenkami a programem. Zdraví mě přátelsky a nesmírně usměvavě. U stolku poblíž klavíru vidím Moniku a ona mi totéž dává najevo přívětivým pohledem a chvíli si můžeme povídat. Myslím, že jsem byl dnes přivítán nadmíru mile a cítím se tak skvěle, že si dám salát s kozím sýrem a velmi povedený černý lahvový ležák budvar.
A s další radostí zaznamenávám, že se také přišly podívat starohudební houslistka a violistka Magdalenka Malá, a dvě Heleny, violoncellistka Matyášová, sestra nejkrásnější ředitelky festivalu Josefínky Knoblochové a sopranistka Hozová.
Hudebně-literární večer sluje Stesk Čapek & Scheinpflugová, neb je poctou oběma osobnostem české kultury a postaven na štíhlé sbírce básní hereččině a spisovatelových dopisech Olze, již zhudebnila a do sbírky Stesk, op. 13, cyklus písní pro alt a klavír z roku 1946 shrnula pozoruhodná skladatelská postava Sláva Vorlová, dáma nevšedního talentu, jež musela za povstání v květnu 1945 přihlížet popravě manžela z rukou SS, což ji na čas vyřadilo z činnosti.
Moniku doprovodí klavírista Vojtěch Červenka. Z Listů Olze bude předčítat po každé písni Otakar Blaha. A pro mé spanilé čtenářky uvádím, že se Monika oblékla do bílých umně vzorovaných šatů a své krásné vlasy rozpustila, aby do té ozdoby občas zasahovala v souladu s textem a náladou písní.
Jedním z důvodů, proč si Moniky vážím, je její schopnost a úsilí nalézt pozapomenuté písňové skvosty, a pokud je přizvána stanicí Vltava k sestavení poledního koncertu, vždy dokáže vybrat zajímavý program a ještě jej opatřit inteligentním komentářem, jehož přednášení mi dává možnost vychutnat si barvy Moničina hlasu.
Nyní uvádím seznam písní a za každou v závorce své obvyklé známky odrážející se pro jistou volnost známkování od pětky. Za každou písní též uvádím stručně poznámku, jež mě při té písni napadla, nebo odráží Moničin výraz (maminka to nazývala senzačními čumáky).
Jsi-li (5), Stesk (6), Smíření (6) milostné pohledy, Večerní (7), Kříž (8), operní kukuče, Ukolébavka (9), smutné obličejíky, Otázka (8), Jaro (9), něha sama, člověk by tu holku chtěl pohladit, Klíč (8), pohádkový, Slib (8) konečné vyrovnání.
Při poslechu Čapkových dopisů se nemohu zbavit dojmu, že jisté zblbnutí z lásky se nevyhýbá ani největšímu literárnímu géniovi, což, prosím, nechť není chápáno jako kritika nebo neúcta, nýbrž do jisté míry vzpomínka na mládí. Zajímavý je v tomto směru Čapkův vývoj, jenž je opět dokladem, že nakonec i pro každý vztah je nezbytná především láskyplná úcta a čas je na naší straně.
Na tento jasně vymezený první programový bod naváže světová premiéra cyklu tří písní pro alt a klavír na slova Olgy Scheinpflugové ze sbírky Kouzelná obálka, skladatelky Kateřiny Horké, jež náhodou sedí dnes před námi a je jasně znát, jak je potěšena, jak už to u premiér bývá. Zpívají se písně Večerní, Dopis a Vyrovnání, zde zaznamenávám nádherné hloubky (řekl bych jägerovské) a umné střídání barev a nálad.
Po koncertu jdu za Monikou, jež si šla popovídat se zmíněnými třemi hudebnicemi a vděčně pochválím vše počínaje cvičebním úborem a zpěvem konče. Rozloučiv se se všemi a pln radosti ubírám se do metra. Jen tak dál Lieder Society a Moniko zvláště.
