Lazebník sevillský letos druhý

Toho prvního dávali ze záznamu v červnu, tento naopak je náhradním programem za skandálních okolností staženou operu Smrt Klinghoffera. Jen Američané mohou posoudit, jak se postavit k zbabělosti své první scény a k rakovině zvané politická korektnost, již sami vymysleli. Mně je svoboda umělecké tvorby nade vše a něco podobného bych nikdy neudělal, byv ředitelem. Za chvíli budu postaven před další výzvu politické korektnosti a nebojím se ani trochu říci otevřeně svůj názor. Je jen smutné, že tak výsostné umění, jakým opera je, musíme dávat do jakýchsi „kontextů“.

Ve svém minulém pojednání jsem vylíčil, čím je pro mě tato opera a jaké emoce vždy ve mně vyvolá. Toto představení jsem očekával s radostí v srdci z jediného důvodu. Isabel Leonard (1982), mému sluchu a zejména oku milá. Já často chodím na konkrétní umělce, podobně jako kdysi naši dávní předkové. Letos je prozatím favoritkou Isabel, jež zpívala na jaře Dorabellu v Cosi fan tutte a nedávno Cherubína ve Figarově svatbě. Role Rosiny je pro ni letos nesporným vrcholem. Isabel je stále velmi mladá a k tomu nesmírně půvabná a stejně pěkný je i její úsměv i gesta a pohyb. Fyzicky jako Rosina ideální. Pěvecky však je sice majitelkou krásného a znělého mezzosopránu, avšak myslím, že její koloraturní umění pro Rosinu tak potřebné není na světové úrovni. Bohužel mám mnohá srovnání počínaje Amelitou Galli-Curci (1882-1963), přes třeba Teresu Berganzu (1935), Marii Callas (1923-1977), nebo Andulku Moffo (1932-2006), až k současným Elině Garanče (1976) a Joyce DiDonato (1969). Problém je, že Joyce jsme jako Rosinu viděli v červnu a tuto dnes patrně první dámu světové opery ve vrcholné životní formě lze vyrovnat těžko, natož předčit. Já jsem tedy toto přestavení vzal jako radost z pohledu na velmi krásnou dámu a z poslechu hudby, jež mě vždycky osloví a provází mě celým mým operním životem. Prosím, abych byl plně pochopen, netvrdím, že by výkon Isabel nebyl kvalitní, ale jen a jen, že nebyl vrcholný. Hraběte Almavivu zpíval americký tenorista Lawrence Brownlee (1972), jehož jsem již ocenil jako prince Ramira v záznamu Popelky z Met někdy z roku 2008. Zde byl partnerem Eliny Garanči. Dámy nejen překrásné, ale i o hlavu vyšší než je Lawrence. To, že je Lawrence černoch, mi tehdy nijak nepřekáželo. On totiž Ramiro je trochu pohádkový a může být třeba z Nubie. Dívám se na to podobně jako Clint Eastwood v jednom filmu, kde si mu partner policajt černé pleti stěžuje na jakousi nespravedlnost slovy: „Však víš, jsem černej“. Na to mu Clint odpoví: „Nevšiml jsem si“. Chvíli mi trvalo, než jsem si začal nevšímat, ale po celou operu jsem čekal, čím Lawrence překoná Juana Diega Flóreze z onoho jarního záznamu. Nepřekonal ho ani herecky, ani pěvecky, kde je to zatraceně těžké. Pro mě neobstál. Režisér ho měl jasně přivést k něčemu odlišnému, což by mohla být herecká složka a také jiné zacházení s hlasem. Řeknu to jednoduše. Odzpíval to bezchybně a já na něj brzy zapomenu. Naopak mou pochvalu si odnáší další klíčová postava Figaro v podání britského barytonisty Christophera Maltmana (1970). Sebevědomý a elegantní lazebník bedlivě vše sledující, nad mnohým se s nadhledem usmívající a nic nevzdávající. Christopher jde bezpečně ve stopách dalšího prvotřídního britského barytonisty Simona Keenlysidea. Italský basista Maurizio Muraro, jehož datum narození je zcela nesmyslně utajeno (někdy se nestačím divit ješitnosti některých lidí), ale je mu odhadem přes šedesát, ve významné roli doktora Bartola mi připadal podobně jako v minulé inscenaci John Del Carlo nikoli jako senilní stařík, jehož ošálit není žádné potešení a jenž si zaslouží jen pohrdání, ale naopak jako silný protivník a žádný hlupák. Lépe tak vyniknou lsti a úskoky ostatních. Don Basilio v podání gruzínského basisty Paata Burchuladze (1955) byl tradiční prodejná duše bez zásad a sympatií. A na závěr, scéna je téměř stejná, jako minule, včetně nápadu postavit kolem orchestřiště ochoz, který se prakticky uplatní až v samém závěru. Kostýmy jsou patrně poněkud obměněny. Nic překvapivého ani vtipného nepřišlo. Všechno, co říkám, jen potvrzuje obrovskou chybu Met a všech, kteří rozhodují o dramaturgii přenosů, že si měli s Lazebníkem počkat až na dvousté výročí za dva roky. A především stažení Klinghoffera odsuzuji. Nemám o Met z hlediska dramaturgie, nebo odvahy k experimentům vysoké mínění a zajímalo by mě, jaký postoj mají hlavní sponzoři Neubauer Family Foundation a First Bloomberg. Můj sen však je, že Lazebníka na jeho výročí znovu dají a zpívat budou Garanča a Kaufmann.