Občas se něco výjimečného povede a tentokrát se to povedlo managementu mého oblíbeného festivalu Lípa Musica. Domluvit se světovou operní hvězdou první velikosti vystoupení na regionálním festivalu je z říše snů.
Nelze než se hluboce sklánět a pery na svém klobouku slepičince zametat před lidmi tohoto festivalu. A už dopředu tento liberecký koncert označím za pěveckou událost roku.
Naposledy Joyce (ročník 1969) v Česku 2013 v Rudolfinu, o čemž jsem obsáhle psal a zájemcům můžu poslat. Tehdy se držela barokního repertoáru odpovídajícího desce Drama Queen a všechny nás uvedla do vytržení. Měla pak přijet ještě v roce dvacátém, ale kovid byl jiného názoru.
Ke mně se nyní sice přidal Vašek, který měl výpravu dopravně zajistit, ale ten zklamal na celé čáře a ještě se na poslední chvíli se podivoval ceně tři tisíce. Šikovná a milá dramaturgyně komorní řady PKF Martina Sermain přepadena zlými mikrorganismy a naštěstí se jí povedlo udat lístek liberecké spolužačce. Mně se na Vaškův lístek přihlásila Jiřina z Lovosicka a jako původní účastnice dorazila jihočeška Naďa, jež si opatřila lístek už dávno. Tak jsme museli vyrazit mým miniautíčkem citigo, které nás dovezlo i přes špatné odbočení u Turnova včas na místo, kde jsme našli parkování ZTP asi 200 m od divadla. Podobnou chybu jsme udělali i cestou zpět na jiném místě u Turnova, leč dopravě jinak nebylo možno nic vytknout.
V divadle jsem zprvu brblal nad tím, že už v přízemí trojice schodů mezi sloupy, kterých jsem se obával opřít a musel jsem až na kraj té zvýšené podesty a přízemí o patro výš a všude nějaké schody bez zábradlí dolů a bary až v 1. patře. Nakonec jsem to zvládl bez problémů a obě dámy mě velmi mile vyzývaly, abych nevrčel a nekazil si náladu a přinesly mi kávu a džus. Podporujte svého řidiče.
Tentokrát Joyce přijela se svým crossover programem Songplay, který je po celém světě vysoce hodnocen jak obecenstvem, tak i kritikou. Pokud jde o mě, já crossovery nemám v oblibě a vyhýbám se jim. Tudíž nemohu sloužit svým názorem na podobné koncerty. A nejsem z těch, kteří by hned běželi k pokladně, když se šíří reklamní kampaň a levné řečičky o skvělosti hudby i umělce. V tomto směru se umím rozhodovat svébytně.
U Joyce je to trochu jinak. Že jde o jednu z prvních dam světové opery, dobře vím, mnoho oper z produkce londýnské i americké jsem zažil (a k té barokní desce si koupil též fantastickou (obsahem i obalem, ba i Joyceinými černými šaty) desku, jež je vysokou školou belcanta a hudebním klenotem. A také soudím a koncert to potvrdil, že Joyce disponuje vybraným hudebním vkusem a jen tak k nějakému levnému crossoveru by se nesnížila.
V neposlední řadě se znovu musím přiznat, že se mi Joyce vždy moc líbila jakožto dobře živená americká zlatovláska a přestože vlas už dávno zkrátila a k jeho zušlechtění zvolila barevné tóny, je stále dámou toho typu, které budou krásné po celý život.
K doprovodu svému i občasné samostatné hře si Joyce sestavila skupinu jazzově laděnou zahrnující klavír, trubku a křídlovku, bandoneon, kontrabas a bicí. Ten bandoneon se nejvíce uplatnil, když přehrál nějaké tklivé argentinské tango. Musím už dopředu říci, že mě naprosto nadchl trumpetista, který by jistě sám utáhl se skupinou večer. Jeho sóla byla potvrzením, že jedna z nejlepších věcí, jimiž USA obohatily světovou hudební kulturu, je jazz. Rovněž klavír se skvěle ukazoval a jednou sólově zahrál fantastický ragtime. Jak to už u jazzu bývá, každý hráč dostával prostor k sólu, což obecenstvo, jak je obvyklé v jazzu, oceňovalo potleskem. Zřejmě dorazilo obecenstvo poučené.
Pokud jde o program, jádro tvořily známé skladby populární i jazzové a do toho občas Joyce vložila barokní vložku. Byl jsem a zřejmě nejen já doslova okouzlen Joyceiným frázováním přesným a přesto na patřičných místech vypjatým, aniž by se dopouštěla obvyklé chyby klasických pěvkyň (ba i pěvců), které přenášejí operní zvyklosti do zcela jiné hudby. My jsme obdrželi od Joyce ohromnou dávku emocí a přesně tolik náznaků jejího temperamentu, že to ani o milimetr nikam neuteklo.
Rozhodl jsem se, že tady nebudu vypisovat, co se hrálo, neb Ondřej Havelka, který koncert uvedl, pravil, že program, jak je vytištěn, moc neplatí a Joyce s hudebníky bude v tomto ohledu trochu improvizovat. A moje znalost skladeb, jež se hrály, nestačí k tomu, abych je jmenovitě označil, takže jistě pochopíte mou koncepci.
Zaujalo mě též, že vedle naší sedmé řady stála kamera, jež koncert nahrávala, což mě přivedlo na nápad, že vznesu dotaz u ředitele festivalu, zda by ten záznam nebylo možno zakoupit, abych měl dárky pro skvělé dámy Martinu, která onemocněla a Moniku, jež je také zpěvnou hvězdou, a já jsem jí nabízel lístek za všechnu tu písňovou krásu, jíž nás na posledních koncertech obdařila. Leč Monika zaneprázdněna v opeře kdesi na Moravě a tohle nevyšlo.
A kdyby někdo z vás měl zájem, můžu poslat svou esej o koncertu v roce třináctém. A ještě zapálenějším zájemcům rád pošlu kopii té desky Drama Queens, kde Joyce sestavila program z árií královen a vládkyň.
