Na mou výzvu jít důstojně oslavit nejvýznamnější svátek země byly jen dvě odezvy. Ta od Evičky vyznačovala se postmoderní dekadencí, neb uváděla, že bude přes 14 stupňů, proto nejde. Taková reakce má vypovídací hodnotu graffiti.
Zato Naďa projevila zájem a navíc navrhla i zajít na komentovanou prohlídku výstavy Americká grafika tří století z National Gallery of Art ve Washingtonu. Uvítal jsem, mám rád aktivní dámy, které reagují pozitivně, spolupracují a nekladou temperaturní podmínky.
Na počest svátku, kdy je Národní galerie otevřena zdarma, si dám v kavárně Anežského kláštera solidní frankovku. Když je náš dvoučlenný Klub přátel výtvarného umění kompletní, jdeme do zahrad a radujeme se, jaké krásné místo k zastavení tu máme, až půjdeme za slunečního svitu v teplém jarním dni skrze Staré Město.
Je tu venkovní scéna, kde by se mohla hrát hudba a divadélko a po hradbách a zdech domů šplhá načervenalé psí víno a také malý dřevěný domeček s nábytečkem a krabičkami sirek, který prý není hračkou pro děti, leč neumím si představit, že by někdo dospělý lezl dovnitř. Možná však některé vnouče přesvědčí dědečka, aby tam vlezl po čtyřech a škrtal sirkama, jako to nešťastné Andersenovo děvčátko. To si umím představit už proto, že do této specifické sociální skupiny vstoupím do tří týdnů. Zatím jsem ještě běžný občan, ale pak se stanu dědečkem a vezmu sem jednou toho chlapce a začnu slovy: „Byla jednou jedna princezna…“ A on později: „Ty sirky tady nechala ta princezna?“ a za chvíli: „Dědo škrtni!“ a večer ve zprávách: „Tři hasičské sbory zdolávaly požár v zahradě Anežského kláštera.“ Pojistku „na blbost“ mám.
Projdeme to celé a já téměř spadnu do kotelny, sloužící k vytápění kláštera horkým vzduchem. Už dlouho jsem si nic nezlomil. A povídám o Bruggách, které jsou také z cihel a oba tamní kláštery vypadají podobně. Pak ještě i na druhou stranu kláštera, kde jsou základy již neexistující kaple sv. Barbory upraveny jako koryta na vegetaci a dali sem plno historických náhrobků, které je zábavné číst.
Pak do galerie a nejdřív přízemní lapidárium, které je kamenickou školou, neb v době vzniku kláštera byla gotika, vyžadující řadu nových kamenických i konstrukčních postupů, v Praze stále ještě art nouveau. Po kamenech sochy a obrazy v patře a úchvatný zážitek z Theodoriků a Mistrů vyšebrodského a třeboňského oltáře a krásných madon překvapivě tak různých. Uvažování o Cimabuem a Giottovi. Únava a už musíme jít. Nějak dnes nemám výdrž.
Přesouváme se by tram na Letnou a v hučící přeplněné kavárně Veletržního paláce plné převážně mladých lidí si dáme mrkvový a višňový džus. Ti hlupáci, kteří mají zhusta dnešní mládež za nekulturní, by tu měli být. Totéž se opakuje na komentované prohlídce té výstavy. Nepřevažují senioři. Úvodní proslov mají zástupci agentury, která výstavu pro NG zorganizovala a uspořádala. Do konce to poslouchat nemusíme a jdeme rovnou na výstavu.
Zabírá období od počátku 18. století dodnes a hned v prvém sektoru jdeme stoletím osmnáctým. Od prvých pohledů na grafiky té doby jsem neobyčejně nadšen a nacházím tu i dále řadu slavných jmen a jejich grafických děl přímo z ruky, nebo podle jejich obrazů. West, Reynolds, Sargent, Whistler, má oblíbená Mary Cassatt a též Warhol, nebo Pollock.
Jako obvykle najdu si svá nejoblíbenější díla. Zde to byla kupříkladu alegorie dovozu otroků, závod dvou mississippských parníků (ten bych chtěl mít doma) a největší pobavení mi skýtá název grafiky nazvané dle staré skotské písně: „Mezi šíráním a nocí, kdy stračeny chodí dom.“ Lid, který píše takové písně a pálí takovou kořalku, musí být dobrý. Tu píseň máte zde: https://www.youtube.com/watch?v=Voa0rtQNbdk
K těm obrázkům připojuji ještě další z projednávání deklarace nezávislosti, který jsem nazval zcela aktuálně: „Sobotka se radí s vládou, jak reagovat na toho pitomce Hermana. Pronesu to nahlas, dle svého zvyku musím mít vždy nějaké poznámky k obrazům a sousední pán se prohýbá. O pár obrázků dál jsou tři ptáci, které zkoušíme určit a vychází nám dudek, stehlík a červenka. Pán za námi nás opraví: „Je to hýl.“ Se stehlíkem a dudkem souhlasí. Na konci expozice je ještě výklad, na němž je jen Naďa, já se potuluji a je mi jasné, že s blížící se 18. hodinou to neprohlédnu celé a ještě o víkendu se vrátím.
Hezké černovlasé dámy z galerie, která to celé zahájila, se ptám, zda je k mání úplný katalog a vysoce pochválím výstavu. Je ráda, děkuje a katalog mají a usmívá se. Rád kladu rozličné otázky krásným dámám, přestože, jak jsem prohlásil dle příkladu Jana Buriana: „Již nelovím“. To není zcela přesné, já lovím jen úsměvy a milé pohledy, však víte. Jdu tedy dom, neb šírá a stračeny už šly napřed. Jedu šestkou a doženu je u metra. A doma skotskou na stračeny a státní svátek přesně v tomto pořadí.
