Hasta la vista, aneb někdy trochu mrazí

Tři belgičtí kamarádi okrouhle dvacetiletí, předesílám Vlámové, nikoli Valoni, žijí, jak se jen dá, s těžkým zdravotním postižením. Josef je téměř slepý, zřejmě rozeznává jen světlo a tmu a vidí na dálku pomocí jakéhosi dalekohledu. Philip je téměř zcela ochrnutý a může jen prsty ovládat joystick vozíku a ústy pomocí jakési vymakané tyčky může zacházet s počítačem. Lars má dolní polovinu těla ochrnutou a pohybuje se na vozíku, ale zřejmě trpí pokročilou rakovinou a ví, že mu zbývá málo času. Musel jsem jejich stav popsat, abyste si udělali prvotní představu.

Jejich sexuální život je tedy nulový, přesto však touhu nepostrádají. Jednou na netu zjistí, že kdesi ve Španělsku se nachází zvláštní nevěstinec pro zdravotně postižené. Pro původně zřejmě úplně bláznivý nápad se nakonec nadchnou a rozhodnou se cestovat za účelem ztráty panictví. Vše naplánují, shromáždí rodiče a oznámí jim, že by si rádi vyjeli do Španělska, cestou prohlédli Francii a ve Španělsku se povalovali u moře. Samozřejmě pravý účel cesty tají. Rodiče zprvu kategoricky odmítnou, ale když kluci dají najevo své odhodlání a vysvětlí, že vše dokonale přes net naplánovali a také si zařídili speciální dodávku s vybavením a kvalifikovaným řidičem – pečovatelem a vzpírají se velice nekompromisně, až vyděračsky, nakonec svolí. Jenže mezitím u Larse lékaři zjistí, že mu zbývá jen krátký čas, týdny, měsíce, nejvýš rok. To rodiče zlomí, takže svůj souhlas odvolají. Kluci to však nevzdají i přesto, že s nimi sjednaný pečovatel odmítne jet. Doporučí jim však jiného, který se jmenuje Claude a vyřídí s ním vše přes e-mail. Jednoho dne kluci doslova dobrodružně utečou (jak asi nenápadně utíkají z domova vozíčkář a poloviční slepec) a ujedou. Tohle vám ještě musím prozradit: Ukáže se, že onen Claude je žena, a to pořádná, asi 120 kg a za královnu plesu by ji asi nezvolili. Z e-mailu to poznat nebylo a navíc Claude moc nemluví vlámsky, takže zpočátku musí Josef, který se druhý úřední belgický jazyk naučil (nevíme o tom, zda umí ještě třetí belgický úřední jazyk, a to němčinu) tlumočit. Kluci jsou velmi mladí, sociálně nevyspělí a navíc ovlivnění svým zdravotním postižením. Zpočátku je jejich vztah k řidičce a pečovatelce v jedné osobě napjatý až nepřátelský, ale to se v zájmu obou stran za velice veselých okolností srovná (někdy však mrazivě veselých). Lahůdková je scéna ubytování v hotelu, kde ostře odmítnou její pomoc a při jednoduchých (pro nás) činnostech tvrdě narazí na svá omezení. Leccos jim pak dojde. Rodiče mezitím zorganizují detektivní akci a kluky dostihnou v Bordeaux. Zde proběhne velmi ostré jednání, kde nakonec převáží pochopení pro to, co už dokázali, a převáží láska k nim nad pochopitelným strachem. Vše má také souvislost s Claude, jejíž zajímavá minulost leccos v jejím chování vysvětluje. Každý z kluků je jiná osobnost a z jejich dobrých i špatných stránek povstávají fantastické situace, jež vypadají úplně jinak, když se stanou nám povětšinou zdravým. Také vidíme, jak belgičtí Vlámové přehlížejí své valonské spoluobčany a jak nemají rádi Holanďany, přestože jejich jazykem mluví. Těmhle momentům asi rozumí nejlépe Belgičan. Kluci nakonec dosáhnou svého cíle, jenom každý jinak a jiného a je vidět, že nejdůležitější ze všeho byla právě cesta samotná. Konec veselý není a víc psát nemůžu. Snad jen, že slavný pozdrav Hasta la vista je pronesen stejně jako v Terminátorovi II. až na konci. Zde však bez dovětku bejby. Myslím, že je těžké točit takové filmy a autoři stojí jen krůček od průšvihu typu sladkobolný útok na city. Mohu vám jen doporučit, film rozhodně letos patří k nejlepším premiérám.