FOK na jaře 2018

   Koncerty staré hudby, jeden houslový recital a jedna výjimečná zpěvačka, všichni světových kvalit. A mezi tím jedna ohromná narozeninová radost. Vlastně samá radost.

   23. ledna seskupení jménem Musicke & Mirth sestávající z hráček na violy da gamba Jane Achtman a Irene Klein podporovaných naší ze země německé pocházející špičkové cembalistky Barbary Marie Willi. Obě gambistky neurčeného občanství, první pochází z Berlína a žije a působí ve Švýcarsku a druhá nejspíše Švýcarka, neb tam studovala a působí v jednom basilejském souboru. Dnes je francouzský den, neb nejkrásnější díla pro gambu pocházejí od autorů hřejících se v žáru paprsků a podpory krále Slunce.

   Tak tedy gambový otec zakladatel de Sainte Colombe a jeho Koncert pro dvě violy č. 18, jenž je typicky pro tohoto autora nelehkého života melancholický až tragický. Však vzpomeňte na film Všechna jitra světa. Píšu si smutek nesmírný, nálada tmavohnědá. Poté Francois Couperin už za svého života zvaný Velký a jeho cembalová Les barricades mystérieuses a ihned nálada úplně jiná, tentokrát rudě měděná jako vlasy Maří Fajtové.

   Marin Marais, žák toho dnes prvého a Ludvíkův kapelník a jeho tolik francouzská pocta zesnulému v podobě Tombeau pour Mr. de Meliton. Když tombeau, smíchem nepukáme, nýbrž zamyslíme se. To trvá, protože opět de Sainte-Colombe a jeho Koncert pro dvě violy č. 48, píšu však boží prostota a krásná souhra a dávám devítku. Desítku si odnáší Marais za Folies d’Espagne a už tu je Antoine Forqueray a obdrží devítku za cembalové La Portugaise a známou melancholicky znějící La Couperin k poctě Velkého.

   Program uzavírá Němec, jenž se vyškolil u dvou posledních mistrů tak, že býval považován za nejlepšího v Evropě a jeho jméno Ludwig Christian Hesse. Hrají se úryvky z jeho oper v úpravě pro cembalo a dvě gamby, Slyšíme předehru a 2 balety k Zaide a dvě Hesseho úpravy árií z Le Roy et le Fermier. Vše zvukově odlišné od francouzských dvorních skladatelů a možná i veselejší. Atmosféra všeobecně skvělá a já, milovník barvy zvuku gamby, jsem si přišel na své také díky dokonalému sestavení programu.

  7. března vynikající dvojice Julia Fischer housle a klavír tentokrát nikoli Milana Černjavskaja, ale Ruska Julianna Avdějeva. Julianna je krásná mladá dáma s dlouhými vlasy a zajímavým nosem připomínajícím de Gaulla. Ten nos vyniká z profilu a na Juliannině kráse nic nemění. Také obraťsránka je krásná rusky vypadající blondýnka.

   Začínáme Brahmsovou Sonátou č. 2 A dur, op. 100. Už teď cítit od klavírně zdatného Brahmse, že nástroji nedává druhou pozici a obě dámy si zahrají dosytosti. Zvláštní poklid tu je a výkon excelentní jako kanadský taneční pár na zimní olympiádě. Neméně důležitý je klavír jako účastník vyprávění a předkladač skvělých nápadů v Mýtech, op. 30, Karola Szymanowského.

   Po přestávce dle očekávání nastane vrcholná chvíle, neb se hraje Šostakovičova Sonáta D dur, op. 134. Vyvolá ve mně pocity, jako to umí Martinů a píšu desítku, protože oba nástroje ve druhé větě zdivočí a housle po té smršti hledají v závěrečném Largu své místo ve světě. Naleznou je v mé spokojené duši.

Jen si udělejte půlhodinku a dejte si toho geniálního a nešťastného Rusa, jehož chovám ve veliké úctě v podání dvou dalších ruských mistrů nad mistry: https://www.youtube.com/watch?v=6V0X5oyuPUU . Pochopíte, proč dámy dostaly desítku. Přidaly Brahmsovo Scherzo ze Sonáty f moll, zvané FAE.

 Na závěr bych dodal, že jsem vždy nadšen z Juliina vkusu, s nímž sestavuje program a dnes i s ohledem na to, aby se též ukázala Julianna. Dokonale vybráno tak, aby housle vynikly a klavír nás potěšil. Až se tu Julianna objeví jako sólistka, jdu ihned.

   29. března je den výjimečný a pro mě sváteční. Ensemble Inégal se podařilo získat do orchestru multiinstrumentální kouzelnici Annu Fusek, jež jezdí po celém světě a ukazuje, jak lze současně hrát na klavír, housle a dirigovat a vést vlastní soubor a především ovládat zázračnou flétnu. Konečně se mi podařilo ji zde zastihnout díky své důslednosti, neb jsem se jí podíval na stránky a našel tam, že 29. 3. hraje v Praze bez dalšího určení. Ten den je bachovský koncert Ensemble Inégal, kde ani v programové knize ani aktuálně na stránkách pořádajícího FOK, ani EI, Andulka uvedena není. Dotazuji se tedy přímo v EI a oni mi ji potvrdí. Mám radost jako z Markéty a to ještě netuším, jakou mi připraví na místě.

   Hrají se tři Bachovy kantáty. V prvé půli Gleichwie der Regen ind Schnee vom Himmel fällt, BWV18 a Gottes Zeit ist die allerbeste Zeit, BWV 106, „Actus tragicus“. Obě zahájení obstarají něžné flétny a už to tu máme, dnes si asi zahrají. Do toho všeho se mile usmívá Magda Malá dnes s houslemi. Dnešní Bach mi připadá nezvykle měkce hladký a doslova chutná medově. O přestávce při vínečku narazím na Hanku Flekovou, jež pohříchu odchází, neb druhé gamby už není třeba, a jede prý hrát do Brna. Říkám jí, že by se mi líbil její sólový gambový koncert a obdržím úsměv, pro který stojí za to žít.

   O významu dnešní flétny svědčí posazení Andulky na místo koncertní mistryně a Lenka Torgersen je pouze vedle ní. Bude se hrát Himmelskönig, sei willkommen, BWV 182. K zpěvu se často přidává jako další, chvílemi zdobný hlas flétna, jež se mi dnes líbí ještě víc než hoboj. Andulka zřejmě v rámci předepsaného partu může mírně improvizovat a vychází z toho božský zážitek a vzpomínka na mistry jako Rampal a Galway. Flétnová radost se přenáší na orchestr a úsměvy se nešetří. Obecenstvo je uneseno a vynese mu to přídavek jedné sekvence z předchozí skladby a poté ještě přídavek druhý s výraznou flétnou.

   17. dubna na mé narozeniny dostávám dárek nejkrásnější v podobě snad letos nejmocněji mne zasáhnuvšího koncertu staré hudby, jemuž dominují Hana Blažíková a americký hráč na cink Bruce Dickey. Doprovodný soubor je sestaven ze zahraničních hráčů s koncertní mistryní Velkého C Helenou Zemanovou na prvních houslích. Souhra je obdivuhodná a dává strhují výsledek plný pokory a radosti. Hana samozřejmě andělská hlasem i vzezřením, vezmeme-li v potaz, že u některých andělů je v oblibě černá barva vlasů i šatu.

 Koncert byl tak vynikající a hudba tak krásná, že jsem si koupil desku a někam ji mezitím zastrčil, anebo někomu půjčil a nemůžu ji najít. Proto jen rekapituluji autory, neb vše mám na desce a naštěstí české překlady textů z programu. Hráli se autoři pozdní renesance a raného baroka s výjimkou vyspěle barokních Carissimiho a Bassaniho a současné řecké autorky Tsoupaki. Cazzati, Corradini, Marini, d’India, da Palestrina, Piccinini, Kapsberger a Merula. V tom například Palestrinova skladba je cinkovou paličkovanou krajkou a teorba se virtuózně vytáhne v Piccininim. K tomu dvojí housle září v Marinim. Cink spolu s hlasem jsou podivuhodnou dvojicí a trochu trubkový zvuk nástroje si musím z počátku v duchu s Haniným hlasem srovnat.

   A konečně 24. dubna Iva Bittová, stále překvapující územími, na něž se pouští, a vždy svérázná a vždy příjemná a přátelská.  

   Tentokrát sáhla po Kafkových fragmentech pro soprán a housle, op. 24, György Kurtága a přibrala houslistku Hanu Kotkovou. Skladatel z Kafkova díla vybral řadu citací, jež vyhlížejí jako momentky ze života a komentáře různých životních situací a sdělení druhým. Nálady rozličné a úryvky jednoduše řečeno kafkovské včetně okouzlujícího: „Leopardi vniknou do chrámu a vychlemtají obsah obětních džbánů; neustále se to opakuje: nakonec se s tím dá počítat předem a stane se to součástí obřadu.“ Housle si skutečně zahrají dosytosti a musí se i střídat s druhými jiného ladění. Iva užije hlas hravě a frázuje neodolatelně. Že to nikoho nenapadlo dávno. Bittová a Kafka. Okouzlující je také její úsměv na konci. Iva má dar zanechat v lidech příjemný pocit.