Dva filmy jsem zvolil z nabídky v rámci předvedení filmů z karlovarského festivalu, na víc jsem neměl prostor v té záplavě jiných zajímavostí a lákadel koncertních a rozhlasových.
Memphis Nalákán tím, že film má být mimo jiné o černé jižanské hudbě, spadl jsem do strašlivé pasti vleklého a bezdějového pásma mezi postavy, jimž jsem nerozuměl ani slovo a hudbu skoro neslyšet. Autor si zřejmě spolu s některými „intelektuály“ myslí, jak nás úchvatně esotericky oslovil. Podle mě naprostý úlet a měl jsem tisíc chutí z kina vypadnout. Už proto, že jsem si na začátku strčil nešikovně do piva a připravil se tak o osvěžení. A taky jsem pak měl ve Světozoru jít na další film. Většina diváckých komentářů na ČSFD je shodných a jedna ženská tam předvedla neskutečně ujetý pochvalný výlev, který je tak stupidní, že stojí za přečtení. Winter’s Bone, aneb Do morku kosti (2010) To je onen druhý film a jak zjistíte, nálada se spravila. Taky jsem si přinesl čerstvé pivo. Již dlouho jsem tolik neocenil herecký výkon mladé herečky jako zde Jennifer Lawrence (1990), již jsme mohli už vidět v jejích novějších filmech Terapie láskou nebo Spálené životy. Stejně jako ona mě před nedávnem oslovila o deset let starší Michelle Williams (1980), jež ve filmu Wendy a Lucy z roku 2008 jako osmadvacetiletá skvěle ztvárnila roli mladičké dívky, jež se samostatně vydává na cestu za lepším živobytím se svou fenkou Lucy a musí těžce bojovat o psa i svou budoucnost. V obou filmech dominují postavy dívek sotva odrostlých lízátkům, jež jsou vystaveny těžké, ba přímo zásadní životní zkoušce, v níž se ukáže jejich odolný a překvapivě ucelený charakter. Šestnáctiletá filmová Jennifer to má o to horší, že jí jde o slušnou existenci pro sebe, duševně nemocnou matku a dva sourozence. Ba dokonce doslova o krk. Přestože v jistých chvílích je děj poněkud spletitý díky postupně odkrývané a dosti nejasné historii a některé místní postavy a situace jsou dosti bizarní, film stojí za vidění už kvůli Jennifer. Dokonce za tuto roli obdržela nominaci na Oscara. Ranhojič Předlohu napsal skvělý americký spisovatel Noah Gordon, od něhož jsem četl Rabína a Šamana, a byl jsem doslova nadšen. Čekal jsem tedy alespoň ucelený a logický děj kromě dnes již samozřejmé snahy o historickou věrnost a hereckého výkonu hvězd typu Ben Kingsley a Stellan Skarsgård. Přes úpornou snahu se německým tvůrcům sice podařilo za pomoci některých dosti průhledných triků vytvořit atraktivní exteriéry a zalepovat tak divákovi oči zkažené akčními a fantasy digitálními škváry. Nepodařilo se však vzbudit ani zdání historické věrnosti a dokonce musím představy autorů o historických kostýmech, zbraních, nástrojích a vůbec vybavení lidí konce jedenáctého století jak v Anglii, tak i v daleké Persii označit za naivní a ubohé. Jak říkám, nečetl jsem knihu a nevěřím, že by se něčeho podobného dopustil Gordon, zejména když vezmu v úvahu, jak solidní studia vykonal, aby věrně vykreslil medicínu v době Občanské války ve svém Šamanovi. Kostrou děje je zvídavá cesta anglického chlapce za poznáním vyspělé východní medicíny přednášené v Isfahánu věhlasným Ibn-sínou (Avicennou). To vše v době, kdy Evropa zoufale pokulhávala ve vědění i kultuře za islámskou civilizací. Už datace je chybná, ve filmu se mluví o Anglii koncem 11. století, ale Avicenna žil v letech asi 980-1037. Tehdy u nás vládl kníže Oldřich, jeho nešťastný bratr Jaromír a Oldřichův syn Břetislav zvaný Chrabrý a země byla teprve v kulturních plenkách. Avicenna však nepůsobil v Isfahánu, nýbrž v Buchaře a Hamadánu. Jak říkám, nevím, co napsal Gordon, ale toto vše, co uvádím, mi stačí, abych film, tvářící se jako historická freska, odmítl. Je to jen infantilní představa několika Němců o minulosti a pokus o byznys pomocí atraktivní látky a několika hvězd. Myslel jsem si, že zoufalá ignorance dějinné věrnosti je vlastní pouze Američanům, leč jak vidno, nikdo není imunní. My však uchopivše rozum do hrsti všechno si ověříme. Jo a tu knihu si přečtu a pak vám napíšu, co jsem zjistil. Běž, chlapče, běž Německo-francouzský film patří k těm mnoha, které těží námět i skutečné příběhy z tragické doby druhé světové války v Polsku. Vcelku dobře řemeslně natočené dílo bez patosu a zbytečné krutosti mě nikterak nepřesvědčilo. Ústředním motivem je otázka, do jaké míry je život ovlivněn etnickým a náboženským původem, nazvěme to po německém způsobu „krví“ a jakou má člověk možnost volby. Hrdina je na počátku při zátahu Němců na Židy otcem nabádán, aby nikdy neříkal, že je Žid, vydával se za katolického Poláka, avšak nikdy nezapomněl na svůj původ. Chlapec je po celou dobu války na neustálém útěku mezi lesy a polskými hospodářstvími a jde mu často o život. Na samém konci se dostane do péče jakéhosi židovského sdružení, jež soustřeďuje židovské přeživší děti a snaží se je vrátit do původního společenství a převézt do Izraele. Tedy do jisté míry opět problém „krve a víry“. Na celovečerní film je tahle důležitá otázka málo a obraz těžkého života na útěku před nevyhnutelným má mnoho nepravděpodobností a umělých peripetií, jež kazí věrohodnost. Můžete si nechat odpustit. V srpnovém přehledu ze měsíc si přečtete mé hodnocení polského filmu Ida, jenž je některými považován za zázrak, leč jak uvidíte, může to být i jinak.
