Festival francouzského filmu

Vždy se na něj těším, neb většinou nabízí výtečné filmy, jako třeba loni dvě díla Resnaisova, nebo skvělé komedie Paříž-Manhattan a Jméno, přičemž Jméno stejně jako poslední Resnaisův film později do distribuce nepochopitelně vůbec nepřišly, kdežto hromada sra..k ano. Loni jsem se dvakrát netrefil, ale letos bohužel už první tři filmy hodnotím mírně řečeno se značnými rozpaky, aby to ten čtvrtý pohřbil docela.

Život Adéle Příběh dívky a mladé ženy, jež si ztěžka uvědomuje svou sexuální orientaci a životně prahne po hlubokém vztahu, do něhož by mohla investovat svou něhu a touhu po péči o milovaného člověka, byl na festivalu v Cannes letos oceněn Zlatou palmou, což zpravidla znamená dobrou referenci na rozdíl od Oskarů, které nejsou vždy přesvědčivé. Jde o poslední dílo francouzského režiséra tuniského původu Abdellatifa Kechiche (1960). Předně musím prohlásit, že se od této chvíle budu jako čert kříži vyhýbat jakýmkoli dílům, kde je podrobně pojednávána homosexualita a vzbuzován dojem, že jde o rozšířený projev naší západní civilizace. Myslím však, že jde především o typickou intelektuálskou ujetost a bezcennou lež o společenském významu homosexuálních vztahů, jež mi nepřináší žádnou cennou informaci, jakkoli jsem tolerantní a pro práva této, zdůrazňuji, menšiny bych vždy hlasoval. V Cannes je patrně porota stejně uvážlivá, jako výbor, který udělil kdysi Nobelovy ceny míru Goreovi za jeho vylhaný dokument a Obamovi za hezké mírové sliby. Zmíněná práva nezahrnují dle mého cpaní homosexuality do každého díla a už vůbec ne vydávání dosti explicitních scén milostného aktu dvou dívek v trvání nekonečných minut za jakési umění. Mimochodem aktu hezkých dívek a představitelka hlavní role byla jako děvče i herečka ozdobou filmu. V kině při tomto dle mého softcore porno, jež jsme museli vydržet třikrát, vždy zavládl nervózní ruch, špitání a též smích zejména z ženských úst. Několik výtečných scén však z filmu nemůže udělat nadprůměrné dílo. Nestačí skvěle ukázat až fanaticky nesnášenlivé chování okolí, ochládání vztahu a dramatický a pro heterosexuální vztah stejně vypjatý konflikt vrcholící rozchodem. Věrohodný je obraz nešťastné a ubrečené dívky, jíž přitom teče z nosu a jež se musí oklepat, neb zítra učí malé děti. Méně uvěřitelné jsou postoje rodičů obou dívek, jedni se o ničem nesmějí dovědět a druzí jsou libertini, jimž je vše jedno. Doporučení k návštěvě tohoto nesmyslně tříhodinového filmu, kde jedna milostná scéna trvá skoro patnáct minut, bych nedal. Voltairova chyba Film natočil předcházející režisér v roce 2000 jako svou prvotinu a dle mého názoru se filmové řemeslo ještě dosti učil. Děj je směsicí nepravděpodobných příhod, nevysvětlených konců a předem očekávaných událostí, nikam nesměřujícího přežívání postav na sociálním okraji s důrazem na hlavního hrdinu, jenž pochází z bývalé francouzské severní Afriky a podvodně si zajistí pobyt v Paříži, aby byl po chybě nakonec naložen do letadla a deportován z Francie. Tento muž má nesmírné problémy navázat a udržet vztah se ženami a do cesty mu vstoupí dvě, přičemž první uteče od svatby a druhá je poněkud cáklá. Její kreace patří k tomu nejveselejšímu, co zde lze vidět. Pokud režisér chtěl ukázat těžký život sociálně vyloučených a přistěhovalců, zůstal na půli cesty a spíš nás přesvědčil, že je každý především sám strůjcem svého osudu. Název filmu jsem při nejlepší vůli nepochopil. Má-li to být reminiscence na Voltairova Candida, jenž měl Francii za onen vysněný skvělý svět stejně jako hlavní hrdina, poněkud to kulhá. Film byl znovu nadměrně dlouhý a s výjimkou oné cáklé holčiny mě nikdo z herců nenadchl. Doporučení dát nemůžu. Michael Kohlhaas Předlohou filmu je příběh z 16. století, který má vyloženě westernovou stavbu. Osaměle žijícímu hospodáři Kohlhaasovi, který se specializuje na chov koní, uškodí místní šlechtic neoprávněným výběrem mýta a zabavením dvou vraníků. O zabavené koně špatně pečuje, a když se ukáže, že vévodská vrchnost o žádném právu mýta neví, dožaduje se Kohlhaas spravedlnosti u soudu. Jeho stížnost je třikrát zamítnuta a poté se k jakési krajské hejtmance vévodkyni z Angouléme vydá jeho manželka. Je však za neznámých okolností těžce zraněna a na statku pak v rukou mužových umírá. Dle klasického westernového schématu se Kohlhaas silně namíchne, sestaví zbojnickou partu a vyrazí na tažení proti onomu šlechtici, který mu zadržuje koně a jehož viní ze smrti milované ženy. Po sérii bojů a zabíjení se do věci jako deus ex machina vloží vévodkyně a přiměje Kohlhaase k odložení zbraní za slib spravedlivého vyšetřování. Mír poruší jeden z Kohlhaasových lidí a dohody přestanou platit. Kohlhaas je uvězněn a odsouzen za zbojnictví k smrti, leč před popravou je vyhlášen nález spravedlivé vévodkyně, že onen neřádný šlechtic musí vrátit oba koně v bezvadném stavu, zaplatit odškodné za zraněné statkářovy lidi a šlechtici je udělen dvouletý trest vězení. Vévodkyně, jež mezitím zjistila, že násilí na Kohlhaasově manželce bylo spácháno jejími lidmi, aniž bychom se dověděli více, vyplatí odškodné Kohlhaasovým dětem, ale na ortelu to nic nemění. Celá závěrečná scéna s vyhlášením spravedlivého nálezu a popravou je totálně nereálná a vyloženě hloupá a korunu tomu všemu dávají chvíle před stětím, kdy Kohlhaas klečí a v hrůze a potu zírá dlouhé minuty z plátna na diváky, když mu mezitím odřezávají límec košile. Takové Andulka Boleynovic a Maruška Stuartů, nemluvě už o Marušce Antoinettě se chovaly statečněji. Kdybych neseděl uprostřed řady, už jsem se zvedl a ostentativně odešel, protože je jasné, že už jen padne hlava a bude konec. Film vyniká pouze skvělou kamerou, záběry z francouzských Cevennes v různých ročních obdobích a náladách, nádhernými koňmi a jezdeckými scénami a herecky se zaskví dánská superhvězda Mads Mikkelsen (např. Královská aféra, nebo Hon). Ale to je bohužel vše. Na rozdíl od westernů je film zoufale zdlouhavý a bezdůvodně dlouhý, má nelogický a nesmyslný děj, oplývá vyloženými historickými nesmysly, jako třeba používáním kuší jako zbraní pro boj zblízka, které k tomu nikdy nesloužily, a v 16. století se už běžně používaly pistole. Tato i některé další scény jsou jako z béčkových amerických akčních filmů. Za některé záběry bych tvůrce odsoudil k tomu, aby byli posazeni do kina a promítáno jim to od rána do večera celý týden. A za přeexponovaný zvuk v kině Světozor by si totéž zasloužil promítač, který tak znehodnotil vcelku dobrou hudbu. Rozhodně tento film doporučit nemůžu. Říkám si, že přece nemůžu mít takovou smůlu, když jdu na čtvrtý film, tentokrát komedii Jako malí kluci. Statistika nefunguje a film je tak mizerný, že mám chuť z Lucerny odejít na pivo do Světozoru, kde je podstatně lepší jak nápoj, tak i cena i prostředí. O tomto filmu nestojí za to nic psát. Další den nejprve Život té druhé velmi pilné herečky a nyní i režisérky Sylvie Testud (1971). V hlavní roli Juliette Binoche (1964), již považuji za skvělou herečku od Anglického pacienta a především Čokolády a na niž mé oko hledí vždy s velikým zalíbením. Konečně trefa. Juliette nezklamala a zahrála si velikou přesvědčivostí a půvabnou noblesou dámu, jež se jednou ráno vzbudí a zjistí, že se nachází ve zcela neznámém domě v Paříži, kde je neznámý chlapeček, nic a nikoho kolem sebe nepoznává. Podnikne řadu akcí s cílem zjistit, co se s ní děje, přičemž využije chlapečka, o němž správně usoudí, že je jejím synem. Svou nevědomost maskuje tím, že je vše jenom hra. Tak se sérií dotazů doví školu, jména učitelek a řadu rodinných reálií. Největším šokem pro ni je, když si uvědomí, že si vůbec nepamatuje posledních 15 let svého života. Zjistí, že zastává vedoucí manažerskou funkci v jisté investiční společnosti a vedle rodičů jedinou osobou, na niž si pamatuje, je manžel. Doví se, že zemřel otec, že se vede ostrý rodinný soudní spor a s mužem se rozvádějí ve stadiu značného odcizení. Poslední, na co se pamatuje, a co též vidíme na začátku filmu, je navázání vztahu s nynějším mužem před těmi 15 lety. Tato řekl bych dosti strašlivá situace, je o to horší, že neexistuje způsob, jak přesvědčit ostatní, že si onen výpadek paměti nevymýšlí. Jak se to vše vyvine, musíte zjistit sami, neb vám film doporučuji pro důmyslný nápad s výpadkem paměti a herecký výkon Juliette. Touto cestou tě, Evičko, zároveň vyzývám, aby sis udělala poznámku do diáře 9. března příštího roku, kdy se u mě slaví Juliettiny 50. narozeniny promítáním Čokolády, pojídáním francouzských sýrů a popíjením francouzského vína. Mohu též stylově servírovat horkou čokoládu z mého skvělého přístroje značky Bosch. A osmažené toasty a camembert pokapaný javorovým sirupem asi taky není úplně špatný nápad. Rémy Martin však bohužel došel. Přesto očekávám aspoň tři tisíce bodů. Večer jsem pak zhlédl komedii Mafiánovi, kde si dobře zažertovali Robert De Niro, Michelle Pfeiffer a Tommy Lee Jones a jež se dá vzít chvílemi jako docela vtipná oddychovka, ale znám lepší způsoby, jak strávit večer na 90 kaček. Nakonec se ukázalo být nejlepší trefou závěrečných devět krátkometrážních snímků promítaných v Kině 35, jež patří k Francouzskému institutu. Mnohé z nich byly velice chytré, vtipné a výtečně natočené. Trvalo to sice tři hodiny, ale atmosféra velmi příjemná, v sále většinou mládež a po filmech se tleská a o přestávce pohoštění od sponzora ve formě nealko nápojů a chutného sladkého pečiva.