Festival se ještě těsně vejde před podzimní vlnu pandemie, ale i tak jsem se držel zpátky a navštívil jen 5 koncertů. Sál rozdělen do sektoru „přízemí“ a „balkon“. Pro vstup do přízemí se jde hlavním vchodem, na balkony ze strany.
První z nich 7. září je možná vrcholem celého festivalu, neb kdy se podaří nastudovat a provést jedno z klíčových děl klasické hudby, Beethovenovu Missu solemnis a ještě k tomu v podání Velkého C. Ku zpěvu sólovému povolány jako ta hudba krásné dámy sopranistka Simona Šaturová (dnes černozlatá) a mezzosopranistka Václava Krejčí-Housková (celá v černém), k nim elegantní křoví tvoří tenorista Jaroslav Březina a basista Jan Šťáva, oba velmi znělí a hrdinní. Aneta ve sboru se moc hezky usmívá.
Nemíním zde psát o hudbě jako takové, pro mě jde o vrcholnou hudební událost a jen pozoruji svůj oblíbený starohudební soubor, který mi po celou dobu připadá jako někdo, kdo je nesmírně vděčný za to, co mu bylo dnes svěřeno. Zkrátka hrají mistrovsky a dávají najevo úctu a pokoru, již samo dílo, jež téměř wagnerovsky rozmáchlé a mahlerovsky bohaté. A podivuji se tomu, že premiéra dle skladatelova věnování a úmyslu představit je na inauguraci olomouckého arcibiskupa Rudolfa Habsburského se nezdařila a došlo k ní až v roce 1824 v Petrohradě. Takové skladby jsou čirý hudební svátek.
9. září nám zahraje pro komorní část festivalu sestavené kvarteto špičkových českých hráčů. Josef Špaček na housle, Pavel Nikl na violu, Tomáš Jamník na violoncello a Lukáš Vondráček na klavír. Nejdřív zahrají Beethovenovo Smyčcové trio c moll, op. 9, č. 3 a v téže sestavě Serenádu pro smyčcové trio C dur, op. 10, Ernsta von Dohnányiho, skladbu plnou živosti a zřetelných temp a rytmů a usazenou plně v romantické epoše.
Po přestávce si pak zahrají všichni Dvořákův Klavírní kvartet č. 1 D dur, op. 23. Toť typicky dvořákovská přívětivá skladba, jež si po premiéře 1880 získala celý svět a večer podtrhne krásou.
10. září nastupuje s ČF pod Jakubem Hrůšou nejprve Martin Kasík ke klavíru, aby nám zahrál Beethovenův čtvrtý koncert, tu přehlídku klavírní krásy a šikovnosti. Pozoruhodné je, že až Mendelssohn, ten znovuobjevitel Bacha po letech zapomnění devět let po Beethovenově smrti koncert opět provedl. Premiéra totiž v roce 1808 byla vinou špatného nácviku zpovykaného orchestru, nevytopeného sálu a nehod s lampami propadákem.
Zajímavé je ve druhé půli vyslechnout Sukovu Symfonii č. 1 A dur, op. 14, kterou psal mladý skladatel v době veliké zamilovanosti a byv v té době odveden Zeyerovou nabídkou napsat hudbu k Radúzovi a Mahuleně v symfonii zrcadlil obdobnou něžnou lyriku. Ta symfonie se mi moc líbí, neb hladí duši a je radostná.
Další svátek nastává 14. září, neb před ČF se postaví Jakub Hrůša a spolu a orchestrem doprovodí Jana Mráčka v Beethovenově houslovém koncertu, tom nejkrásnějším na celičkém světě, kde jen čekám, až nám jej zahraje ta naše holka.
Po té houslové kráse další zlatý hřeb festivalu v podobě nejnádhernější české symfonie Sukova Asraela, kterého loni tak skvěle vystřihl SOČR. Dávám si záležet na pečlivém sledování a užívám si soustředěně čtvrtou pomalou větu, kde se ukáží housle, violoncello, dvě violy a fagot a má tudíž takový charakter concerta grossa. Hrůša a první houslisté Jan Fišer (z PKF přišedší) a Magdalena Mašlaňová si užívají hry a všichni cizinci v sále jen zírají na toho jim možná neznámého Josefa Suka.
20. září řídí ČF Petr Altrichter a program změněn, neb více zpěváků v pandemii překážkou, Kateřina Kněžíková zde ku zpěvu sama a přednese Dvořákovy Písně milostné, op. 83, v orchestrální úpravě (z původní klavírní) Jiřího Temla. Tentýž skladatel a jeho velmi hraná Česká suita, op. 39, kde slyšet tance domácího původu včetně závěrečného oblíbeného Furianta.
Po přestávce se můžeme přesvědčit a tom, že Lukáš Vondráček není jen usilovný mladík občas trochu agresivní, ale i šikovný lyrik, neb mu je zahrát jeden z nejhranějších koncertů, Rachmaninovův Klavírní koncert č. 2 c moll, op. 18. Občas témata z něj použita i ve filmech. Opravdová krása a oslava klavírní hry.
