Dvakrát na podzim 2017 do Met

Jdu na záznamy, neb kouzlo přímých přenosů mi poněkud vyvanulo a nemusím je prožívat , a také v kině Oko nejsou číslovaná sedadla  a cena o 50 kaček nižší než v Aeru a o 150 než ve Světozoru.

   Sezónu zahajuje 15. října má v poslední době díky Máří Fajtové velice frekventovaná Norma Vincenza Belliniho. Opera je to nádherná, ba jedna z nejkrásnějších, a vděčná také inscenačně. Jsem tedy zvědav na to, jak si povede první světové operní divadlo.

   Scénicky i režijně je díky britské režisérské hvězdě Siru Davidu McVicarovi spíše tradiční, děj probíhá ve zvláštním až přízračném lese křivých kmenů a spleti kořenů, nejzajímavější je na tom příbytek Normin, který se nachází pod spletí kořenů jakéhosi dubiska a ta spleť připomíná vnitřek Čapího hnízda, o němž zatím žádná opera nevznikla, leč drama na české scéně to je jako Soumrak bohů. V té spleti se odehraje klíčová scéna, kdy se střetnou obě ženy sváděné jedním mužem a naleznou nakonec společnou řeč, což je jeden z klíčových momentů.

   Normu zpívá osvědčená zejména verdiovská americká sopránová hvězda Sondra Radvanovsky, jež má mocný hlas i patřičně dramatický projev a je dáma respekt budící. Doslova osvícením z nebe je obsazení americké mezzosopránové královny Joyce DiDonato do role Norminy sopkyně v lásce a kněžky postavené před osudovou volbu. Polliona, jenž nejprve svede Normu a má s ní dvě děti a poté od matky s dětmi odkvačí k mladší, zastává se svým chlapáckým herectvím a jímavým tenorem maltská hvězda Joseph Calleja.

   Ta trojice dělá představení, přičemž postavu Adalgisy proměnila Joyce ze submisivní dívky v úctě se podřizující vrchní kněžce a oddaně milující římského správce, dokud se nedoví celou pravdu, v ženu hluboce zraněnou a rozhodnutou svou rázností co nejvíce posloužit Normě k zachování jejího vztahu. Sebevědomé vystupování Joyce se k ní velmi hodí a operu obohacuje o další rovinu v pražské inscenaci neviděnou. Tím neříkám, že v pražské inscenaci špatnou, leč jinou. Režijně využít potenciálu Joyce Di Donato, aniž by se cokoli změnilo na podstatě děje, je mistrovský tah Sira Davida. Jen škoda, že Hanka musela lístek vrátit a neužila si to a také, že Joyce musela odříci červnový pražský koncert.

   Po opeře trávím zážitky za pomoci malého polotmavého v baru a přisedne ke mně k mé radosti můj Angličan, který je Američan, a ohromně si notujeme a přijde řeč i na pražskou inscenaci a tudíž i na srovnávání Sondry a Marie. Říkám mu, že se mi Marie líbila o trochu víc a on praví, že Marie nemá velký hlas. Asi nemá, ale je krásná. To mi potvrdí a oba se shodneme na tom, že Joyce byla božská a že je božská vždycky a zavzpomínáme. Tady vidíte, jak jsem zaujatý, zvláště poté, co jsem byl Marií tak krásně obdarován.

   Dalším představením je 26. listopadu Anděl zkázy britského současného autora Thomase Adése (1971). Pro neznalé nutno především uvést, že jde o zpracování slavného suurrealistického filmu Luise Buňuela z roku 1962. A sám autor stojí u dirigentského pultu.

Omezím se tu jen na stručný výčet svých pocitů a úvah. Na scéně se pohybuje daleko nejvíce postav, než kolik jich je možno vidět v jakékoli jiné opeře. Ti lidé přicházejí na neplánovaný večírek, kde se dějí podivné věci. Služebnictvo prchá z domu, aniž bychom věděli proč. Nikdo neodchází a nakonec se po mnoha plytkých a prázdných dialozích ukáže, že místnost nelze opustit a všichni tu trpí nějakými obtížemi a dochází voda a není už co jíst. Venku se shromažďuje dav a policie jej drží dál od domu. Lidé mají vidiny a jako i v jiných hraničních situacích jsou pojednou schopni uvěřit čemukoli, aby se osvobodili. Například i tomu, že je třeba někoho obětovat. Dojde tu i k sebevraždě i k úmrtí.  

   Nakonec zkusí opakovat některé situace a tím se dostanou k bodu, po němž se zdánlivá bariéra uvolní a lze odejít. Není tu jediná postava, již bychom mohli mít za sympatickou, každý je nějak podivný a protivný. Nutno říci, že hlavní ženskou roli Leticie Maynar hraje a zpívá americká sopranistka Audrey Luna, jež vyniká mimořádným hlasem, jehož výšky jsou až neuvěřitelné. Na opeře je pozoruhodná divadelní složka a až kafkovské spletení osudů a Zámku podobné prázdné žvanění a nikam nesměřující děj, pokud vůbec má smysl o ději mluvit.