Dunkerk

Jako obvykle trochu se rozpovídám zdánlivě mimo a pak si uděláme zběžný snímek filmu a nakonec mravní naučení jako v Donu Giovannim, nebo Thurberovi.

  Podívejme se trochu do historie kolem francouzsko-britského stýkání. Začíná nesmiřitelným francouzsko-anglickým nepřátelstvím a to přetrvává dlouho. Pás území od Normandie po Calais dědičně patřil normandským vévodům, a jak známo, jeden z nich jménem Vilém se Anglie zmocnil, čímž založil anglický nárok na blízká města Calais a Dunkerque, po anglicku psané Dunkerk, či Dunkirk. Jeden z jeho následovníků, Jindřich II. pojal za manželku jednu z nejschopnějších a nejzajímavějších dámských osobností nejen středověku, Eleonoru Akvitánskou, tak skvěle ztvárněnou v legendárním filmu Lev v zimě čtyřoskarovou rekordmankou Katharine Hepburn. Jindřich tak sňatkem získal další území na jihozápadě Francie a anglický král stal se mocnějším než francouzský. Ta kost dlouhá léta vězela v krku francouzských králů, až se počalo ostře válčit a trvalo to sto let, dokud jedna dívenka nepozvedla vojenské odhodlání francouzského krále a jeho armády. Dostalo se jí za to odplaty na hranici. Angličanům tehdy nepomůže ani upalování dívenek a z Francie se stáhnou a předchozí nároky anulovány. Jedině Calais jim zůstává ještě sto let.

   Pak se dvakrát zamíchá Anglie (vlastně už Británie) do koalic proti Francouzům, na počátku 18. století a o století později. Mezitím se ještě poperou o Kanadu a stejně jako vrchní velitelé rakouský a pruský u Štěrbohol, zahynou Wolfe i Montcalm o dva roky později u Quebeku. V Krymské válce pak poprvé stojí Francouz a Brit vedle sebe, neb Rusy je třeba klepnout přes prsty. A na počátku 20. století se lev a kohout doslova hubičkují, neb jim vedle vyrostl nebezpečný soupeř dvouhlavý orel. Orel v prvé válce svržen z hnízda a oškubán, avšak vstane z popela.

   V roce 1940 se opět válčí v Belgii a severozápadní Francii a proud útočníkových vojsk takticky skvěle zatlačí britský expediční sbor s částí francouzských vojsk k pobřeží a téměř čtyřem stům tisícům spojeneckých vojáků hrozí zajetí, či záhuba, podle toho, jak se rozhodnou sami a co mají v úmyslu Němci. Myslím, že nemít Britové v čele Churchilla, ale lorda Halifaxe, zřejmě by se jednalo o vzdání se obklíčených vojsk a o míru. To je výchozí historická situace.

  Nutno nyní dodat důležitou premisu. Film není a ani nemá ambici být dokonalou historickou rekonstrukcí a nezabývá se řadou okolností a v mnoha technicko-vojenských situacích si s věrností, nebo věrohodností nedělá starosti.

   Předně tu vůbec nejsou podrobnosti o francouzské podstatné úloze, neb právě oni bránili obvod pláží a umožnili evakuaci a asi čtyřicet tisíc jich padlo do zajetí. Letecká přistání na hladině ve skutečnosti končila salty a smrtí při nárazu, nebo rychlým potopením letadla a utopením. Je jasné, že dojemná scéna záchrany pilota je trochu přitažená za vlasy. A také přistávání na pláži bez motoru by zřejmě nedopadlo tak hladce, když už odmyslíme, že filmová pláž je dokonale rovná a nijak nezvlněná. Jediná vlna by znamenala, že letadlo skončí v přemetech.

   A použité spitfiry jsou zřejmě pozdější verze, ne ty z roku 1940, minimálně tehdy ještě nebyly celoplexisklové kryty kabiny. Verzí nakonec bylo 17 a pár námořních zvaných seafire. A možná dominantním typem tehdejší doby byly hurricany. Ale s autentickými válečnými letadly je už potíž. Létá jich už na světě jen pár a já mám pocit, že jediný u nás a to je spitfire, který kdosi koupil v Izraeli jako ruinu a ta ruina, jak se ukázalo, byla československá z války za nezávislost Izraele roku 1948.

   Topédoborce a menší válečná plavidla byly současné jen poněkud upravené torpédoborce a fregaty, a soudobá komunikační technika a rakety na nich zakryty. Kde však brát torpédoborce z roku 1940, takové nejsou až na pár muzeálních kusů v čele se slavným křižníkem Belfast na Temži ve středu Londýna. To je však muzeum a na řece jen stojí a hrát ve filmu nemůže. Navíc to je národní památka.

 Tím nechci říci, že po technické, nebo historické stránce je film nekvalitní. Jen odmítám vynášet jej do oblak a činit z něho vrcholné dílo vyčerpávající téma jedné z epizod 2. světové války. Kvalita filmu tkví jinde. Jsem přesvědčen o tom, že režisér zamýšlel dotknout se především divákovy představivosti a nejniternějších emocí a vtáhnout nás do dějů téměř jako účastníky. A kupodivu, netřeba, aby vzduchem létaly končetiny a krev crčela proudem. Iluze tenkých hranic mezi životem a smrtí je dokonalá. A nikde žádný Němec, kromě pilotů letadel.

   Nyní nakupím útržky a střípky a budu střídat záběry v tempu, které je jedním ze znaků filmu. Dlouhé řady vojáků k molu, u něhož kotví evakuační lodi. Přednost mají ranění, popadneme nosítka a dostaneme se tam přednostně. Jaké to je, když mezi dav Němci hodí pumu. Jak to, že i přesto vše pokračuje v pořádku a kázni. Jaké to je, když jste v podpalubí kocábky uvízlé za odlivu a čekáte na příliv a Němci si udělají z vaší lodi střelnici? A co když vaši loď trefí torpédo, nebo letecká puma a loď se potápí, nebo jen převrátí na bok. Jak uniknout?

   A co když se mezi Brity objeví Francouz? Jak sestřelit německý bombardér, smrtelně nebezpečný evakuačním lodím? Jak se vyrovnat s jeho ochrannými stíhačkami? Jak přistát na moři a co dělat, když jste v potápějícím se letadle a kryt kabiny se zasekl? Co si myslí muži ve věku kolem padesáti, kteří pamatují minulou válku a vydají se na svých lodích na nebezpečnou cestu k francouzskému pobřeží a s nimi synové ještě teenageři? Jak přitom dospějí, nebo i položí život. Odkud vyvěrá ta britská námořní sebedůvěra a hrdost? A jak i dříve statečný voják se může sesypat.

   A scéna nejdojemnější. Vojáci se bojí, že jim veřejnost bude zazlívat stažení se bez boje, když tu za oknem vlaku jásot a spousta lidí s jídlem a pitím spěchá svým vojákům dát i to poslední. Vždyť jsou doma a budou nás chránit. Více podrobností by jen vadilo. Dunkerk je dle mého jedním z nejlepších válečných filmů všech dob už jen způsobem, jak je natočen a silou emocí, jež vzbuzuje a v neposlední řadě tím, co zdůrazním v posledním odstavci. A znovu opakuji, není to historicko-dokumentární dílo.

   V kině chybí už jen proudění vzduchu od výbuchů a zápach střelného prachu a voda, jež se nám převalí přes hlavu a vezme nám vzduch, máme-li tu smůlu, že při výbuchu torpéda jsme zrovna v podpalubí. V IMAX kině to musí být opravdu něco.

   A závěr filmu má neobyčejnou lidskou sílu a význam pro nás, kteří jsme měli šanci přežít tu dobu, po ní se i narodit a nakonec se i dožít skutečné svobody. Vrcholným zážitkem je originální znění jednoho z nejslavnějších a nejlepších válečných projevů v dějinách, Churchillova, který jím Hitlerovi a celému světu jasně říká, že Britové budou bojovat všude a vždy a ta místa vyjmenovává a končí těmi nejdůležitějšími slovy „Nikdy se nevzdáme.“ To je poselství filmu. Nebýt té úspěšné evakuace, bylo by to s tím nevzdáváním problematické.   

   Já pak přemýšlím o našich vojácích v kostelní kryptě, kteří také prohlásili: „Jsme Češi, nikdy se nevzdáme!“ A jsem rád, že jsem součástí tohoto světa. A věřím, že to slušní lidé celého světa také nikdy nevzdají.