Jak již avizováno, zařazuji na začátek koncert přeložený z programu loňského na letošní září. A budu mírně, tedy vlastně nemírně odlehčený, neb v době kovidové nutno dbát nejen na opatření vládní, ale především na zdravou mysi.
12. září v Břevnovském klášteře koncert jménem Amabile, co znamená půvabný, půvabně, což je pojem, jenž se velice hodí ke hře Collegia Mariana a mnohým dámám, jež lze zde potkat na pódiu i v zázemí. Má obvyklá ouvertura hodinku předem s tmavým klášterním na zahradě, neb stále krásně. Amabile jsou také tři slovenské turistky, které se mi nepodaří přemluvit, aby šly se mnou na koncert. Asi míří někam do Prahy zaklukama.
Co může být půvabnější než Italské sonáty a triosonáty pro flétnu a housle a basso continuo. doplněné o skladby s violoncellem, jež dnes třímá Jiří Bárta a kupodivu teorbu hraje Marek Kubát a cembalo Marek Čermák, oba nikterak častí hosté.
Tartiniho Triová sonáta G dur pro flétnu, housle a baso continuo ve dvou pomalých větách něžně melodická a nenápadně v konci uzavřená. Vivaldiho Sonáta g moll pro flétnu a basso continuo (původně pro housle) opět podmanivá ve dvou pomalých větách. Nyní si přijde na své cembalista a hrá Plattiho Cantabile pro cembalo, tentýž skladatel přidá Sonátu pro housle, violoncello a basso continuo, kde violoncello září a vše melodicky vede a všichni drží vzornou souhru.
Po přestávce Vivaldiho Sonáta F dur pro violoncello a basso continuo a dvěma nádhernými Largy a já dávám výjimečnou desítku. Následující Telemannova Fantazie č. 12 g moll pro sólovou flétnu čeká, aby si Jana Semerádová pořádně zahrála. Zazáří však i ve Vivaldiho Triové sonátě D dur pro flétnu, housle a basso continuo. Jiří Bárta zahraje jako přídavek Largo z koncertu in B, jak jsem zaslechl.
7. října už první podzimní koncert Barokních podvečerů Piaceri & Lamenti (což značí Pláče a nářky) nazvaný Lux Aeterna, jak se přejívá zesnulým, přestože Dušičky až za měsíc. Program povýtce vokální v čele s našimi královnami Hankou Blažíkovou a Barborou Kabátkovou, jež doplní Daniela Čermáková a sestava všech tří mužských hlasů v čele s vysokým tenorem, nazývaným bratry Francouzi (a u nás nerozlišovaným) haute–contre Semerádovým.
Přání světla věčného vyplývá z pětistého výročí úmrtí francouzského renesančního hudebního krále Josquina Desprez a jeho pohřební hudby a z Requiem na jeho počest od o generaci mladšího Jeana Richaforta. Jeho skladba je mistrovskou ukázkou renesančního vícehlasu, možná od Despreze ještě pokročilejšího.
Když Josquin naříká nad smrtí císaře Maxmiliána I., je pln úcty a bolesti. Nato se musel jeho předchozí vlámský vzor Ockeghem zachvívat hrdostí ve svém hrobě v rodišti svatého Martina, jak následovník hudebně i slovně opěvá jeho smrt. Zachvívám se i já, neb je to nádherné a uzavřené drtivým veršem: „Oblečte smuteční roucho Josquine, Brumele, Pirchone, Compere a roňte potoky slzí, neboť jste ztratili dobrého otce. Requiescat in pace. Amen.“
Naopak pokorné je moteto Domine, non secundum peccata nostra. Nečekaně rozverné se jeví další moteto Faulte d‘ argent, kde po konstatování, že není-li peněz, toť bolest nezměrná vposled zpíváno: „protože spící žena jen pro peníze se probudí.“
V Nymphes nappées jsou rozličné nymfy žádány, aby plakaly nad autorovou opuštěností. Být to na středověké univerzitě, psal by básník, že ho na jeho skromné panicovo lůžko přišly utěšit. To je účinnější než jakýkoli pláč. A závěrečné Richafortovo Requiem už dosti chváleno. Jen dodám, že je od počátku velmi slavnostní.
Druhý díl podzimních Barokních podvečerů zažijeme 8. listopadu a je ozvláštněn tím, že konečně tu je více hudebních přátel, a to Čepelákovi a Hanka, Petra opět k focení využívá výklenků. Dnes zpívá věhlasný britský tenorista Charles Daniels, jemuž k doprovodu celý soubor Colegia Mariana. Tento nenápadný menší Angličánek doslova ohromí. Program zahrnuje až na jednoho sedmidílného Händela (ostatně Britové ho také mají za svého, jinak by rodák z Halle těžko uložen k odpočinku ve Westminsteru, poblíž jiného předchůdce na anglickém hudebním trůnu). Pro nás je zřejmě oním ohromením autentičnost textů, přednášených rodilým mluvčím s dokonalou dobovou výslovností a perfektní dikcí. Žédný Čech by to tak nezazpíval. Jsme dnes uprostřed mistrů jako byli Holborne, Morley, Dowland, Purcell, Locke a Pepusch a již zmíněný Händel.
O přestávce pery na svém klobouku zametaje slepičince, musím jít složit poklonu Janě Semerádové za program, na němž se též podílel zpěvák, a za jeho výběr, neb něco takového zde neslyšet. Neopomenu Hance Flekové poděkovat za radost, s níž viditelně hraje a za to, že dnes nejveselejší hudebnicí.
Jako nejkrásnější jsem si vybral především díky původu textu ze Shakespearovy komedie Jak se vám líbí It was a lover and his lass Thomase Morleyho, kde plno jemné erotiky a půvabu, neb šel jeden mladík s dívkou svou a milenci se mají a skončí v žitném poli a v lese, kde ulehnou a ku všeobecnému podivení písničku začnou zpívat a v naučení se praví, že láska trvá krátký čas a ty nečekej, ať ji nezmeškáš (pak se divím, že se zdržovali tou písničkou, když už ruka v rukávě a varováno před otálením). Dále jsem si poznamenal nádherný doprovod k Purcellově Here the Deities Approve. Přidává se známá maličkost. Asi Purcell.
A konečně nastává tradiční mezisváteční koncert 29. prosince u Šimona a Judy Pastorale také díky tomu, že se ani stará, natož nová vláda nezbláznily a nezavřely kulturní činnost v konci roku, kdy stále epidemická čísla nepříznivě vysoká. Měl jsem strach především proto, že jsem se na své milé starohudební soubory tradičně mezi svátky hrající těšil jako na schůzku s milenkou, neb program bývá sváteční a hudebníci také tak i naladěni a všude úsměvy a pohoda a mimo pódium dámy a dívky, jež radost vidět, natož s nimi hovořit a přitom se jim do čertovských oček dívat. Dnes tedy dámy vstupní Müllerovy a z managementu Monika Klára zase ohozená jako do módního časopisu. A Petra zpočátku ukrytá vzadu objeví se o přestávce a zase jí to sluší, samozřejmě, vždyť vysokým štíhlým holkám tak seknou vysoké boty vzor d’Artagnan 1628.
A radost velikou mám z toho, že se účastní i Evička se mnou v první řadě a vedle ní ještě Vašek, za námi Čepelákovi a za nimi dvě milé nově spřátelené dámy Nadi Halbichová a Krylová a squadru uzavírá Honza. Všici na pravém kraji. Sraz byl u Anežky a dostaví se všichni kromě omluvených Nadi Krylové a Evičky. Tak se mi to líbí a tak to má být a dáme si zdejší bramboráky a dle chuti pivo a víno.
Radostí směrem od pódia samozřejmě šéfová, která svým přátelským pohledem a gesty svému orchestru doslova žehná a úsměvy neskrblí a Hanka Blažíková, což je radost vždy a především nikoli tak často členka Collegia Vocale 1704 a dívka koronavirově obětavá a obdivuhodná altistka Aneta Petrasová, má hudební kamarádka, s níž si občas, jak to vyjde, povídáme v Atriu, neb jsem v životě leccos prožil a občas to zajímá i takové dívky a mám také plno hudby a knih k zapůjčení. Ve zpěvu ještě vypomohou tenorista Lajtkep a námi již v Doksech obdivovaný basista Jaromír Nosek.
Pro mě úžasným přírodním jevem je od samého počátku potutelný úsměv Anetin, která jej směřuje kamsi k zadním řadám, takže odhaduji, že tam musí sedět její roztomilý, neb dívky neposílají takové úsměvy jen tak. V těchto mimických cvičeních vyniká, jak známo jistá houslistka a jimi večer doslova ozdoben, proč bych to neřekl, mám oči jen pro Anetu. Jenom aby na ni byl ten roztomilej hodnej.
Zahajujeme zkrácenou kantátou Cantata per il Santissimo Natale „Vaticini di Pace“ Antonia Caldary. Kromě sborových úseků zpívá Hana role Pace (Mír) a Amor Divino (Božská láska), Aneta Giustizie (Spravedlnost) a Vojtěch Semerád Core Umano (Lidské srdce). Nosek se uchýlí na kazatelnu a z ní recituje různá naučení k zpívanému textu. Jak jsem již několikrát pravil, na lid musí bejt přísnost, zima v kostele, tvrdé lavice a opakovat, opakovat, aby si to, tupci, zapamatovali. A jak uvidíte, společně zpívat. Je to celé velmi důstojné a všichni zpívají radostně a nejpůvabnější italské slovo je pargoletto, což znamená pacholátko.
Antonio Ragazzi nám přináší Sonatu a Quattro Op. 1/12 G dur „Pastorale“ pro housle a basso continuo, skladateli ode mě vynesla poznámku velmi melodicky nápadité a devítivěté. Lenka Torgersen si opravdu zahraje.
Přestávku částečně yyplníme hovorem s Petrou, která se u nás zjeví, a s Evičkou se věnujeme vínu a pár slovům s Monikou Klárou a vstupní dívkou Martinou Müllerovou, poblíž níž stojíme.
Zajímavé překvapení: Concerto pastorale Johanna Christopha Paze je příležitostí pro oslnivé zablýsknutí fléten a Jany Semerádové a Anny Špelinové, nato nedávno Velkým C představený Šimon Brixi a jeho Alma Redemptoris Mater.
Nyní nastává prostřednictvím Quantzova Pastorale z Tria a dur část večera pastorální, neb dojde na koledy nejdříve Václava Karla Holana Rovenského Ach můj milý Ježíšku a Usni, usni ctné poupátko (což není volání na vyčiněnou kůži, nýbrž výzva, aby milované pargoletto už konečně chrápalo). Nezbývá než uzavřít nádherný večer zářivým a upřímným a hromovým zazpíváním Michnových vánočních hitů z České mariánské muziky Vánoční rosička „Již jest spadla rosička“, Vánoční hospoda “Když veškeren svět byl popsán“ a nejlepší z nich Vánoční roztomilost „Toto malé děťátko“ Přídavek jako obvykle zazpíváme z rozkazu šéfové všichni.
Konec nejkrásnějšího večera roku a já při druhém děkování vstanu, abych mohl odcházející Anetě předat dárkovou taštičku se dvěma maličkostmi, vždyť byly Vánoce. Obdržím ještě krásnější úsměv, než dostával roztomilý. Odcházejí Evička a obě Nadi i Honza, takže si už nepromluví s Anetou, která k nám venku přijde poděkovat za dárky a přízeň a dát pár vět. Jdeme ten božský večer rozchodit přes Staroměstské náměstí, kde se odpojí Čepelákovi, k áčku a já s Vaškem pokračujeme na Můstek.
