ČF a ČSKH na jaře 2019- doplněno

  Tato esej zahrnuje 9 koncertů z programu obou pořadatelů. A mezi těmi koncerty vyložené perly počínaje již tím prvním.

   16. ledna dává Ensemble Inégal v Rudolfinu zajímavý a pestrý program sestavený z děl italských skladatelů Monteverdiho a Rigattiho doplněných naším rodákem Capricornem. Zrejména nápaditý Rigatti mě velmi oslovil a náš Kozoroh třemi skladbami vytvořil potřebný kontrast. Závěrečný Monteverdiho mešní úsek Laetatus sum jen zdůraznil a podtrhl mou radost z té raně barokní krásy. A Lenka Torgersen s Magdalenou Malou zářily s houslemi a pozounéři tvrdili muziku. Skvělá též teorba a zpívalo se jako v Benátkách.

  25. ledna máme program ryze český a u pultu orchestru Jakuba Hrůšu. Nejprve se skládá pocta Viktoru Kalabisovi (1923-2006) a také jeho loni nás opustivší paní Madame cembalo Zuzaně Růžičkové (1928- 2018).

  Ta pocta skládána Kalabisovými Strážnickými slavnostmi, suitou pro velký orchestr, op. 9. Sedím na pravém kraji třetí řady a zvukově jsem plněn sametově hlubokým zvukem sekce kontrabasů a violoncell spolu s hlubokými žesti a bohatými bicími. Po jistém neklidu vpluje skladba do pokojně krásného Andante, aby se důrazně a sebevědomě rozběhla a konec mi připomněl Velkou bránu kyjevskou z Kartinek. Kalabis dobře poslouchal folklór a těžil usilovně, aniž by cokoli citoval a dal připomenout Kunderovy úvahy nad moravskou hudbou v Žertu. Naložil s látkou jako Dvořák při skládání Slovanských tanců.

   Nyní chvíle organizačních přesunů, neb do čela půjde klavír a k němu k hraní Dvořákova klavírního koncertu drobný a zkušený Francouz Pierre-Laurent Aimard. A já vida, že vedle Hanky s gigantickou ortézou a Zuzky v první řadě je překvapivě volno, se s radostí přestěhuji na své obvyklé místo.

   Nedávno Lukáš Vondráček s nasazením a čelem zplaveným zde zahrál Dvořáka výtečně. A mé druhé setkání s koncertem v Litomyšli v podání Jana Bartoše krásné hrou a především atmosférou z první řady II. nádvoří. První setkání na kazetě s Ivanem Moravcem v devadesátých letech. Francouzova hra je méně usilovná než Lukášova, avšak zřejmě mu sedí pomalá věta a nejvíce se odváže v závěru, kdy to vypadá, že se skladbou vyloženě baví. Zajímavé je jeho funění v dynamičtějších fázích. První část koncertu trvá více než hodinu. A žádný přídavek, což se mi nelíbí.

  Po přestávce se těším na to, jak zahrají Martinů Symfonii č. 5, H 310. Můj oblíbený skladatel ji napsal těsně po válce, kdy se rozhodovalo, zda se vrátí do vlasti, leč ošklivé zvěsti z domova (proces s přítelem Talichem) a další varovné skutečnosti a později i úraz mu zabránily v návratu, což při vědomí toho, co se u nás dělo, bylo jeho štěstím. Premiéra se konala na Pražském jaru 1947. Symfonie je opravdu mistrovská a jsou v ní chvíle i pro violu a housle a zpracování dřevěných dechů vzorové. A ona mnou vždy s radostí očekávaná malá melodická překvapení. Martinů není nikdy dosti.

   6. února v Rudolfinu Pavel Haas Quartet zaujme již příchodem, neb první houslistka Veronika Jarůšková je velmi sličná dáma a hráčka nezapomenutelná, neb potřásá svou kudrnatou záplavou blond vlasů a občas zahraje ozdobičku. Podlaha, jak již často, nezametena a nevytřena, což je z 1. řady vidět úplně jasně.

   Čajkovského Smyčcový kvartet č. 3 es moll, op. 30, se vyznačuje úvodním smutkem houslí a poté nečekaně ožije, aby plul do nádherného Andante. Po rychlé větě je ta poslední označena jako Andante funebre e doloroso, takže upadeneme všichni so hluboké chandry, již potvrzují hluboké smyčce, velmi výrazné a výmluvn. Po přestávce se posílí o svého zakládajícího violistu Nikla a sehrají mistrovský Brahmsův Smyčcový kvintet G dur, op. 111. Dokonce zaslechnuty veselé a rozverné vídeňské názvuky. Po veselí Adagio příkladné a nádherné následované trochu tanečním Un poco allegretto. Závěr velmi živý a přídavek je jedna věta z Dvořákova smyčcového kvintetu. Je radost na ně chodit a těšit oko své sličnou houslistkou.

     1. března je historický den, neb poprvé sir Simon Rattle stojí před ČF a nikoli poprvé s ní zpívá jeho skvělá paní Magdalenka z Brna. Na programu jedno ze světových klíčových děl, Mahlerova nečíslovaná symfonie Píseň o zemi (ve smyslu půdy, či území) převážně vokálního obsahu podobně jako předchozí osmá symfonie, jejíž provedení v Litomyšli kladu k nejkrásnějším hudebním zážitkům svého života.

     Ještě předtím jsem si koupil k dříve již nabyté desce aktuální nahrávku s bavorskými rozhlasovými symfoniky pod Rattlem i s Magdalenou a Stuartem Skeltonem, abych se mohl k té kráse vracet. První část koncertu zahrne Dvořákův Zlatý kolovrat, k němuž zde mám Kytici, bych se ponořil do Erbenových veršů a vytvořil patřičnou náladu.

  Nechci se podrobně vracet ke skladbě, jež se vzpírá popisu, a chci jen říci, že si sir Simon pozoruhodně uspořádal orchestr a přesunul smyčcové sekce nečekaně. A Magdalena v zlatavých šatech a s blonďatou nakadeřenou hlavou je nesmírně atraktivní a čínská poezie je v jejím podání hlasem i přednesem zážitkem těžko s něčím srovnatelným. Podruhé slyším Píseň o zemi a díky Magdaleně i jejímu kolegovi novozélandskému tenoristovi hrdinného výrazu Simonovi O‘ Neillovi se pomalu blížím k intimnějšímu poznání. K tomu mi dopomáhá i z profilu viditelný sir Simon, který s orchestrem zachází s přátelským a vlídným pohledem a gesty a všichni nám dávají převelikou krásu. K tomu mám texty a nic mi neunikne. Jeden z klenotů sezóny.

   10. března se mocně raduji už předem s pak i při koncertu v Sukově síni Rudolfina, neb tu hraje Kalliopé trio Praha skvělé až do dvojpřídavku a k tomu dva elegantní a inteligentní inženýři se zářícíma očima ze snad stále krásnější Markéty Vokáčové v černostříbrných šatech s pásem s trojicí kamenů a s nezbytnými brejličkami na čtení nelení a jdou to po koncertu zapít vínečkem (Honza) a pivečkem (já) k Anežce a pochvalují si to všechno.

   Klavíristku Alenu Grešlovou nahradil výtečný Miroslav Sekera a já mám pocit, že nad oběma hráči panuje Markéta, a i její projev mi připadá sebevědomější a výraznější. V prvé polovině zahrají Beethovenovo Klavírní trio B dur “Gassenhauer“, op. 11. Je mladistvě svěží a v první větě mám pocit, že skladatel se nástroje poněkud „prubuje“.Zato ve druhé pomalé je tu už obvyklá melodická nádhera, ale poslední věta působí trochu melalancholicky. Po klasikovi gigantickém je zajímavé srovnat Šostakovičovo Trio č.1. e moll, op. 8. Přestože jednověté, jeho členění by mohlo být vzato jako vícedílné co do temp, rytmu a nálady. Řekl bych, že je pokušitelské. Má první téma spěchající a druhé chápající. Po přestávce složí poklonu Petru Ebenovi v podobě jeho Klavírního tria. Je pestré a martinůovsky nápadité a druhá věta klenot. Přidají poprvé Blochovo nokturno a podruhé větu z Martinů Bergerett.

   14. března v Rudolfinu dirigent Brauner řídí menší obsazení orchestru s mladistvým elánem a po úvodním Stravinského Koncertu Es dur „Dumbarton Oaks“, jejž já moc rád, neb je přírodně vstřícný a optimistický a s pěknými vstupy fagotu a dalších dřev. Jiří Vodička nyní předvede své mistrovské kvality v Prokofjevově druhém houslovém koncertu. Má noty v tabletu, což chválím a stále nechápu, proč se to už nerozšířilo všude, především mezi sólisty. Po přestávce Haydnova Symfonie č. 22 Es dur „Filozof“, kde si všímám až agresivní hry Honzy Mráčka na místě koncertního mistra a vychutnávám hoboje a hornu ve spolupráci se smyčci. Koncert uzavírá Martinů nápaditá a radostná maličkost Symfonietta La Jolla pro klavír a komorní orchestr. Zaujala mě violoncellistka Aneta Šudáková z orchestrální akademie.

    15. dubna nám všem v Rudolfinu ukázal Jiří Stivín, jakou v něm máme univerzální flétnovou osobnost. Hrál na flétnu příčnou, zobcovou, altovou a Panovu Vivaldiho, Hurníka, Rychlíka, Bacha, Fasche, Klusáka, Krejčího, Coreu a Sluku. Podporovali ho houslemi Adéla Štajnochrová, violoncellem Lukáš Polák, fagoem Jan Hudeček, trubkou Ladislav Kozderka, cembalem Vladimír Strnad a nade všemi vynikající živostí a hrou těla rozverný hobojista Vilém Veverka. Jiří zanechal nesmírně příjemný dojem hrou i vystupováním nepomenuv povětšinou mít svou kšiltovku.

       17. dubna slaví svět a já s ním mé narozeniny a nejvíce Pavel Haas Quartet v Rudolfinu. Veronika Jarůšková v červeném opět neodolatelná. Nejen to, kvarteto odvážně sestavilo program ze samého Šostakoviče, což je něco pro mě, který vysokou náročnost hudební i posluchačskou vždy vítá a vyloženě si přeje.

Zahájují Smyčcovým kvartetem č.7 fis moll, op. 108 a naváží tím osmým c moll, op.110. Tak se naladíme na ten náročný svět.

A po přestávce nás dostanou kvartetem druhým A dur, op. 68, který je nejdelší a zaujal mě, jak dominují 1. housle v 1. větě a užívám si Veroniky, druhá věta uvedena tak, že mi připomene Šumaře na střeše, skvělý part napsán houslím i ve větě třetí a zakončeno překvapivě pomalými varacemi. Kdyby z toho programu nahráli desku, což lze očekávat, koupím si ji. A jistotně zase dostane nějakou cenu, což je už pomalu v Evropě zvykem.

   Úplný závěr sezóny připraví 7. června mně i Hance (jí nezapomenutelně, jak uvidíte) světová houslová hvězda Joshua Bell, jehož žebrání v metru s houslemi, aniž by si kdokoli všiml, kdo tu sedí na zemi a hraje, už vešlo do dějin. Hraje nám Saint-Saënsův Koncert pro housle a orchestr č. 3 h moll, op. 61. Od prvého doteku smyčce s jeho stradivárkami tryská z něj energie a kol jeho rukou s nástrojem se šíří vlny radosti a dokonalého tónu. V první větě si zvykáme na ten zázrak, jímž jsou housle a dokonalý hráč. Ve druhé, pomalé Andantino quasi allegretto přichází francouzská promyšlená elegance a krása. Vše očekávaně shrnuto a potvrzeno ve větě třetí a Hanka vedle mě se jen natřásá a chystá na závěr.

Ten přichází s nadšeným výbuchem sálu a Hančiným neobvyklým zvoláním Bravo. Joshua převezme od hezké dívčiny kytici (konečně všechny dívčiny, které předávají kytice, jsou hezké) a předá ji hned Hance, jež ji od té chvíle chrání co oko v hlavě a nosí ji s sebou k přestávkové sklence, aby všichni viděli, kdo že je hvězda večera. Tvářím se patřičně tak, aby každý viděl, že já k hvězdě večera patřím.

   Spolu s Joshuou zde také druhá hvězda, tentokrát německo-americký dirigent Christoph Eschenbach. Chválím jej zejména za milý, otcovský postoj a gesta a zejména za ve druhé půli uspořádání druhých houslí a violoncell podobně jako Simon Rattle v Das Lied von der Erde.

   Z toho uspořádání vyšlo, že na pozici koncertního mistra Irena Jakubcová a další housle přidány a přesazeny druhé, kde se Christoph projevil jako pravý znalec, neb Markétu Vokáčovou si posadí po své pravici a bohužel mně ji skryje za notový pultík, takže se pozdravíme při příchodu a pak blýskne svými krásnými očky snímajíc brejličky při děkovačce vstoje.

   Brucknerova Třetí je obvyklý bohatý hudební proud občas znatelně obdivný vůči Wagnerovi a svědčící o tom , že Dvořák, Brahms a Bruckner nejsou z jiných planet. Ach, to Rakousko. A je dobře, že si ČF zahraje také tuto rakouskou klasiku, již dříve přinášel Honeck a ukazuje, že dosáhne snadno plného a bohatého zvuku a shodne se dobře s největšími dirigenty doby.

A Hanka tu také má dvě známé, s nimiž povídáme o přestávce a po představení se vydáme do Mlejnice, kde zase polívčičku už nemají, zato víno a pivo ano a kytku strčí do vázy. A já mám největší radost z toho, jakou radost má Hanka.