Celkem navštíveno 5 koncertů, z toho tři komorní a 1 pěvecký skutečně sváteční, neb asi po dvou letech opět vidím a slyším Magdalenu Velikou, což je vždy svátek.
12. října tu hraje klavírní trio složené z hráčky a hráčů Pavel Haas Quartetu v čele s krásnou a obdivuhodně kadeřavou houslistkou Veronikou Jarůškovou. Její manžel Peter hraje na violoncello a ke klavíru posazen častý host kvarteta izraelský a v Rusku narozený klavírista Boris Giltburg.
Já se zejména těším na Schubertovo Klavírní trio č. 1 B dur, D 898, které mě mocně oslovilo před pár lety v podání Lobkowicz tria. Nezůstávají nic dlužni a zahrají to mistrovsky.
Po přestávce se posouváme k Rachmaninovově Elegickému triu č. 1 g moll, kde se nikdo nemůže divit, že v triu dominuje klavír, Sergejův mistrovsky ovládaný nástroj. Občas je klavír až drsný. Večer uzavírá jediné klavírní trio Ravelovo č. 1 a moll. Nejvíce mě zaujala třetí věta, kde nálada připomíná Dvořákovo Largo z Novosvětské a klavír větu ukončí do ztracena. Housle hrají temně jako viola. Přidávají Dvořákovu poslední dumku.
17. října jdu na prvořadou českou i evropskou klavírní osobnost a svými šesti dětmi (jen jediné se nevěnuje hudbě) pilného rozmnožitele mladé zálohy českých hudebníků Ivana Klánského.
Koncert otvírá Bachova Chromatická fantazie a fuga d moll, BWV 903, jež má dle názvu dvě jasně vymezené části. Tohle je skutečná nádhera, jakou může napsat jenom táta hudby. Následuje klavírní lahůdka, kde hráč pomocí nástroje doslova vypráví, v podobě Fantazijních kusů, op. 12, Roberta Schumanna.
Po přestávce ten, jehož hudbou se nejčastěji zahajuje, Mozart, a jeho obě Fantazie d moll, K 397 a c moll, K 475, první s radostným vyzněním a druhá temnější, jakoby vážně operní. Následuje lahůdka k vychutnání v podobě Beethovenovy Sonáty cis moll, op. 27, č. 2, „Měsíční svit“. Závěrečná Chopinova Fantazie f moll, op. 49 je poctou Klánského celoživotnímu zájmu o tohoto krále klavíru a jiným, doslova něžným světem v porovnání předchozích skladeb.
22. října je v Sále Martinů v Lichtenštejnském paláci můj den sváteční, neb v řadách Škampova kvarteta dvě krásné a skvělé houslistky Petra Brabcová (asi zaskakuje za Helenu Jiříkovskou) a Adéla Štajnochrová. Po přestávce je doplní na klavírní kvintet Lukáš Klánský.
Příjemným a nečekaným překvapením je Smyčcový kvartet č. 2 D dur Alexandra Borodina, který se mu opravdu povedl.
Po přestávce si dáme Klavírní kvintet E dur, op. 15, Wolfganga Korngolda, kde je klavíru přisouzena svébytná role.
Přídavek zřejmě pochází z nějakého klavírního kvintetu.
25. listopadu konečně Magdalena Veliká, jež se po Dvořákově symfonické básni dle Erbena Holoubek dá do zpěvu zprvu výběru Dvořákových Večerních písní na Hálkovy verše, kde mě najvíc zaujala „Mně zdálo se“, a pokračuje Písněmi, op. 2, na verše Gustava Pflegera Moravského, téhož autora.
Tady musím konstatovat, že se mi ty dvě písně líbily nejvíc, jsouce expresivnější než ty starší, a Magdalena doslova zářila. V některých písních naklání Magdalena hlavu a hází očky kol sebe i po sále a k tomu dělá ty své senzační čumáky.
Po přestávce čtyři orchestrální písně op. 1, na texty Christiana Morgensterna, kde jdeme do němčiny a texty jsou dosti surreálné a řekl bych i půvabně potrhlé. Pohleďte třeba na píseň „Ne“: „Bouře vzdych? Červa smích? Výří, Výři na věžích.“ A německy: „Pfeift ser Sturm? Keift ein Wurm? Heulen, Eulen hoch vom Turm.“
Po této dávce půvabné potrhlosti nádherná Ukolébavka Gideona Kleina, jež náladou odkazuje na Merulovu renesanční ukolébavku, kde matka svému synkovi (zřejmě Ježíšovi) líčí, co ho čeká a to co dítě nemůže ani tušit. Tady jsme v jidiš a text je jen uklidňováním a uspáváním dítěte.
Moc zajímavý a pestrý koncert uzavřen Janáčkovým Tarasem Bulbou, což sice pozoruhodná skladba sklízející úspěch všude na světě, ale ve světle války na Ukrajině má jiný akcent Janáčkova rusofilie, jež by ho dnes zřejmě rychle přešla. Tarase Poláci upálí a dnes jeho krajanům nejvíce pomáhají a uprchlíky přijímají.
16. prosince se orchestru chopí Jakub Hrůša, který s ní nastudoval velmi zajímavý a neotřelý program, který zahájí Symfonie č. 7 pro symfonický orchestr a koncertantní marimbu, op. 153, ve světové premiéře (složeno 2015). Skladatel se na závěr osobně děkuje a jí poznamenám, že tato symfonie stojí za opakované hraní. Po ní můj oblíbený Martinů Koncert pro housle a orchestr č. 2, H 293. Pro řeckého sólistu Leonidase Kavakose se uvolňuje se prostor posunem houslové sekce, takže za ním je skvěle vidět nejkrásnější hudební maminka dvojčat a funkcionářka (viz Sexmise), podobě vedoucí skupiny druhých houslí Petra Brabcová. Její neposedná očka ke mně zaletí a s úsměvem se zdravíme obvyklým pokývnutím hlavy. Jak nemít radost a nebýt naladěn skvěle a k tomu ten Martinů.
Po přestávce mi zase první houslová dvojice Petru zakryje a na závěr se hraje opět Janáček, tentokrát neméně slavná Sinfonietta, kde se trubky odeberou na emporu a plní prostor jásavými fanfárami senzačně. U druhé pomalé věty poznamenávám takové plnokrevné.
