Tentokrát došlo ke křížení termínů, což způsobilo, že čtvrtý koncert 10. prosince jsem k mému žalu musel obětovat a vítací úsměvy Terezy Dudkové si odepřít.
24. září v pořadu Melodram …láska, život, smrt…. hraje Monika Knoblochová cembalový a klavírní doprovod a texty recitují Lucie Trmíková a Filip Sychra.
Zahajujeme klavírní 1ére Gnossienne Erika Satieho a tentýž skladatel se bude hrát až k poslední skladbě před přestávkou. Na programu jsou Avant–derniéres pensées pozůstávající z Idylle, Aubade a Méditation. Ale už netuším odkud povstala má poznámka v programu „Na kost promáčený“. Návrat ke klavíru v Seul á la maison. Nyní přichází nejvtipnější bod programu, a to Trois valses distinguées du précieux dégouté (Tři distingované valčíky znechuceného dandyho), jenž se skládá z hudebně odvázaných popisů Jeho postava, Jeho binokl a Jeho nohy, kde se obdivují dandyho ploché nohy. Před přestávkou si ještě dáme skladby Jiřího Temla Commedia dell arte pro cembalo a melodram Divadlo svět též podmalovaný cembalem.
Po přestávce pak poklona nacisty zavražděnému Viktoru Ullmannovi prostřednictvím melodramu Die Weise von Liebe und Tod des Cornets Christoph Rilke. Viz též píseň Marty Kubišové v roce 1969, jedna z nejkrásnějších českých písní všech dob. Opět se tu objevují dvě poznámky, ta druhá je však jen faktická a praví se v ní, že „K obracení not přivolána Tereza“, kdežto v té první „Monika není schopna se krotit.“ Přehrabuji se v paměti a nic, ale tyhle mnohdy s odstupem doby nesrozumitelné reakce mi působí dodatečnou radost a o to více se těším na další koncerty. Copak asi zase Monika bude číst a přednášet a co zase napíšu?
Koncert 22. října je koncert Pieces de clavecin en concert čistě starohudební se špičkovými a renomovanými hráčkami počínaje Monikou u cembala, flétnistkou Janou Semerádovou, houslistkou Dagmar Valentovou a gambistkou Mélusine Srovnal. Hudba prokládána čtením z dobové literatury, jež vždy obstarává Monika a vždy přidá nějaký peprný komentář Skladatelem dne je francouzský pozdně barokní velikán Jean-Philippe Rameau. Ostatní nástroje se vhodně připojují. Začínáme čtyřdílným Troisiéme concert, kde se připojuje skvělá flétna. Třídílnému Premiere concert se všemi nástroji předchází čtení z Rousseaua a Rameauovy postřehy. Plné nástrojové obsazení je též v třídílném Quatriéme concert.
Po přestávce si všichni zahrají v třídílném Cinquiéme concert a v pětidílným Deuxiéme concert se koncert uzavírá a slova, která jsem si tu poznamenal, už vůbec nerozšifruji kromě toho, že si Jana sedne. A po intenzivním přemýšlení a zkoumání možností z toho vyšlo „Vezme si je ke své židli“. Zřejmě myšleny flétny. Obdrželi jsme též malý přídavek. Francouzské baroko má v sobě jakousi hrdost a v Rameauovi jí nalezneme dosti, rovněž tak si musíme zamilovat Maraisovu gambu, jehož kompletní nahrávku v podání Jordiho Savalla jsem se štěstím zakoupil na jeho koncertu.
Další koncert 19. listopadu je žánrově netypický, neb se opírá o jazz a úspornou hru Najponk tria klavír, kontrabas a bicí. První skladbou je Autumn Leaves Josepha Cosmy. Následuje Sonata brevis Jana Nováka, kde mám po větách poznámky step by step, a je to do kopce a padám a chytám se větví. Monika nyní sedne ke klavíru a hraje s ostatními Blue Monk Thelonia Monka. Následují dvě preludia Martiala Solala a příjemné a nápadité dílko Lawns letos nás opustivší Carly Bley, pak ještě známý standard Edwarda Heymana & Johny Greye Body & Soul a před přestávkou ještě Daydream Johna Sebastiana, jež zní dosti nejazzově.
Po přestávce Sunny Clappa a jeho Girl of My Dreams. Prostota a nenápadná elegance ragtimu nás potěší v pěti skladbičkách Scotta Joplina, z nichž Russian Rag postaven na jednom Rachmaninovově preludiu. Mne jako milovníka blues potěší tři klavírní věci Billyho Schlugera a mimo jazz i impresionismus se ocitáme v Debussyho trojici skladbiček. Ornette Coleman uchopil Bachovu hudbu a vytvořil Ornette)o)logy. Závěr patří Najponkově práci s Bachem v Preludiu d moll a skladbách Najponk a Based on Bach, Bird and Trane. U přídavku si poznamenávám „Známé preludium“.
