Atrium v září a říjnu 2018

Pomalu a jistě se začíná prosazovat zamýšlené programové schéma a já budu za datum koncertu uvádět příslušné značení.

     Hudba soudobá budiž značena S, tradiční klasická K, jazzová J, řada klavírní A3UM a další případné okruhy doplním. V září proběhl jakýsi tradiční pimprlový festiválek a jeden jazzový koncert a Atrium mě tedy ničím nepřilákalo. Stejně jsem na ten jazz nemohl.

   3. října je koncert řady S a předvádí se izraelský kontrabasista Nadav Masel, od něhož čekáme zajímavé využití nástroje vědouce, co dovedou jazzoví mistři. Bohužel pán kupí nesourodé zvuky a dokonce se s nástrojem odebere dozadu. Odcházíme uprostřed jedné sekvence, neb o skladbách mluvit nemožno, žádné záchytné body a žádná hudba. Zase jsme sáhli vedle.

  A druhý den koncert K, obstarává Prague Wind Quintet, sestavený z hráčů PKF-Prague Philharmonia a dalších orchestrů. Mají příjemný zvuk zvíci rudého plného vína a u zahajovacího Rejchova kvintetu č. 9 si píšu „Pokud jde o dechovou komořinu, Rejcha jest nejlepší.“ Následující Divertimento Václava Trojana je přemýšlivé a vynalézavé jako Martinů. Na závěr dávají Dvořákův Americký kvartet v úpravě pro pětičlennou dechovou sestavu a každý nástroj si přijde na své. Tahle Dvořákova nádhera nikdy nezklame.

   A máme tu sobotu 6. října a kombinaci S a K, již bude hrát věhlasné klavírní trio Solaris 3 s hudebníky, jež rád vidím. Klavír Martin Levický, violoncello Štěpán Filípek a housle Anna Veverková. Oba posledně jmenovaní přisednou a vedeme řeči. Andulka přivedla své dvě hezoučké dětičky, které se na mě zubí (zvláště holčička je koketní). V první půli je program S a v té druhé K. Zahajujeme Klavírním triem Františka Chaloupky a pokračujeme sedmidílným XCAPE Lukáše Sommera, abychom dospěli k ES.23 Jakuba Rataje. Vesměs jde o skladby z letošního roku a lze v nich mnohé nalézt. Uvádí Štěpán a já chválím, že se na veřejnost dostanou skladby současných autorů.

   V půli druhé se hraje vysoce náročné Šostakovičovo Klavírní trio č. 2 e moll, op. 67. Tady musíme brát v úvahu tlaky, jež režim na skladatele vyvíjel a ponurou atmosféru rozhodujícího válečného roku, v němž Němci vytlačeni za hranice Sovětského svazu. Skladba má mocnou sílu a je jasné, že dělnická třída ji nemohla chápat, natož strýček Joe, který si skladatele neoblíbil přes jeho snahu vymanit se ze stálého nebezpečí, že skončí v táboře, nebo kulkou v týle. Po koncertu za mnou ještě Andulka zajde s dotazy na dnešní koncert a má radost, že i já mám radost. Obdržím adresu a pošlu letošní povídání se SOČR, kde Andulka hraje, jak každý ví.

   1. října koncert J, který obstarají klavírista Michal Nejtek, kontrabasista Miloš Klápště a saxofonista a autor veškeré dnešní hudby Michal Wróblewski. Jsme na půdě pomezí moderního jazzu a soudobé experimentální hudby, vše náročné na poslech, avšak o několik stupňů muzikantsky převyšuje takzvanou soudobou hudbu, až na výjimky. Výtečný je autorův saxofon a také Michalův klavír. Já mám čas si projít výstavu ke stoletému výročí vzniku ČSR ve vztahu k Žižkovu a jsem nadšen a ani ji celou nestihnu.

   15. října tu máme klasiku K v podobě světové harfové hvězdy Jany Bouškové, jež doprovodí koncertního mistra ČF Josefa Špačka. Začnou slavnou a často hranou Saint-Saënsovou Fantazií pro housle a harfu. Nato nám samotná Jana předvede poněkud zkrácenou úpravu Smetanovy Vltavy a uvolní místo pro Josefovo provedení Prokofjevovy Sonáty pro sólové housle D dur, op. 115.

   Zde pár nepoučených tleská po 1. větě, což Josef vyřeší tím, že třetí větu na druhou naváže attaca. Prokofjevova houslová díla mám rád, neb jsou neotřele a nerusky divoká. Závěrem hrají Ravelovu Tsygane, kde se harfa připojuje až později, jak již víme od Ivana Ženatého a té naší holky. Přídavkem je Massenetova Meditace. To se máme, že u nás hrají takoví hudebníci.

 23. října jdu vyslechnout koncert Pavel Bořkovec Quartetu spíše kategorie K. O tom svědčí zajímavě zvukově pojatý Beethovenův kvartet č. 111, op. 95 „Serioso“, který svou hravou tonalitou a odlišností od jiných autorových kvartetů překvapuje tak, až by člověk řekl, že tohle není Beethoven. Nato navazuje pátý Smyčcový kvartet Pavla Bořkovce, který by mohl klidně být připsán Martinů. Po přestávce se vyloženě předvedou v Brahmsově Smyčcovém kvartetu č. 3 B dur, op. 67. Ten mi trochu náladou připomíná Smetanův První, avšak bez jakékoli programové podobnosti. Dostávají ode mě osmičku. Přídavek zní jazzově jako Nebe na zemi. Jsou trochu podobni Epoque Quartetu.

   Konec října je letos vyloženě nabitý a 27. října jej otvírá S koncert britského klavíristy Jonathana Powella. S opatrností vůči soudobé hudbě po mnoha špatných zkušenostech zjišťuji záhy, že tu máme výjimečného klavíristu a hudbu, v níž můžeme nalézt mnohá potěšení. Hraje se americká hudba od Charlese Ivese, Ruth Crawford Seeger a Conlona Nancarrowa a nacházíme jednu skladbu, jež není v programu a dostáváme nečekanou a vítanou přestávku na decku a uspořádání myšlenek.

   30. října toužebně očekávané Sonety v hudbě. Poprvé zde, podruhé v Českém muzeu hudby a nyní potřetí. Tentokrát slavnostně, neb deska zde v prodeji a její křtiny. Platí, co jsem již dvakrát pravil, že každé další představení bude propracovanější a kvalitnější hudebně i pěvecky.  Dnes je příjemným překvapením Markéta Foukalová ve svých třech jazzových sonetech, jež učinila největší pokrok a přidala na hlase i důrazu. Také housle Lucie Fulky Kopsové občas zahrají tklivé sólíčko podporovány umně Tomášem Hoňkem s kytarou. Na závěr si nechávám ozdobu českých operních a koncertních scén Lucii Silkenovou. Zase jí to ohromně sluší a zpívá jako slavík. Ach ty české sopranistky. Kdy tomuto výraznému sopránu dají nějakou hlavní roli? Kromě Štěpánky Balcarové (k mé lítosti dnes musí být s dceruškou, jež byla na minulém koncertu ještě v lůně matčině) tu jsou všichni skladatelé a Lukáš Hurník desku pokřtí. Autogramiáda po koncertu a mám tak doma skvělý úlovek v podobě desky podepsané aktéry a křtitelem.

   31 října tu je americká houslistka Pauline Kim Harris, jež je z kategorie S a ukáže se, že ji přivezl Petr Kotík, mocně se proslavivší v oboru soudobé hudby v USA. Svůj program hraje bez zřetelného odlišení skladeb a já vůbec nevím, kde se právě nacházíme. Skladby vycházejí s Bachovy Chaconny d moll, kterou tam rozpoznat bylo nad mé síly. Dalším negativem je nedostatečná péče o kvalitu textu věcně, pravopisně i syntakticky. Od počátku se snažím, leč je to mimo mé preference. Petr Kotík po koncertu přijde do baru s houslistkou a já mu doporučím Kupkovu výstavu, když už je tady. A získám jeho podpis symbolicky k obrázku Amorfy v Respektu.

   Má zkušenost: Pečlivěji vybírat mezi koncerty řady S a doporučit pečlivější práci s programovými texty. A stále tu je mnohé k slyšení i vidění a e tu ona domácká pohoda díky skvěle vedenému baru a množství sympatických a pohledných dam počínaje pokladnou přes obě produkční až po dívenky na práce a pomoc všeho druhu, šatna, bar, vstup do sálu.