Po jarní rekonstrukci se provoz opět rozbíhá a já sloučím oba koncerty do jedné eseje, jakkoli 4 roční doby s Markétou jako obvykle v eseji samostatné.
21. května tu hraje Amadeus trio doplněné o klavíristu Stanislava Gallina. Zřejmě je opět chyba v mém naladění a soustředění, neb mi cosi vadí v souhře a neuspokojuje mě violoncellista, jenž mi zní příliš při zemi. Honza k tomu nic nedodává.
Zahajují dle mého úvodní árií z Bachových Goldbergových variací, k níž připojí úryvek z houslového dvojkoncertu. Ze Schubertova Smyčcového tria B dur, D 471 zahrají 1. větu a pokračují v německé jízdě Beethovenovým Smyčcovým triem c moll č. 3, op. 9, kde už se má mysl vylaďuje a dospívá tak v míru k závěrečnému Dvořákovu klavírnímu kvartetu Es dur, č. 2, op. 87, kde zaznamenám zvláštní pokojnou náladu a chválím klavíristu.
Poté mohu až 15. června na neobvykle červnový koncert Ivana Ženatého doprovázeného jako v lednu Martinem Kasíkem. Až na místě si všimnu, že program je stejný jako v lednu, mohu tedy porovnat tehdejší poznámky s dnešními. Martin si tentokrát jako obraťstránku nepřivede svou sličnou paní s krásnýma nohama, ale hezkou brejličkatou patrně studentku vyhlížející velmi nevinně. Je hezky, jsem tu jako obvykle hodinu předem a zjišťuji, že jsou tu dnes všechny místní krásky a brzy dorazí i paní ředitelka. Stejně jako v lednu je tu Vašek Vacek, což využijeme k posezení v atriu.
Schumannovy pohádkové obrazy vyvolají mou poznámku: Celé klidné a spořádané, žádný výkřik, ani zloba, natož láska, či smrt. Následující už tehdy mě příjemně překvapivší Nedbalova Sonáta h moll má důraznou první větu a další věty energičtější, neb zdá se mi, že Kasík trochu přidal. O přestávce se snažím u prodeje CD v šatně přesvědčit budoucí nejkrásnější českou herečku Andulku, aby k nám po koncertu přisedla a rozjasnila nám dnešní večer. Kromě toho zaznamenávám velmi pohlednou číšnici s mohutně nakadeřeným účesem a líbezným úsměvem a neopomenu jej vyvolat pochvalou, že jí to moc sluší a že se jí ta hlavička povedla. Jinou pochvalu ohledně vlasů a postavy vyšlu k produkční Karolině, jež v mé srdeční krajině vyvolává chvění. Mé chování je evidentně oportunní a lichometné.
Po přestávce se opět objevuje Filasovo Les adieux pro housle a klavír, kde si skladatel hezky pohrál s party obou a jde se i osobně poděkovat. K závěrečné Griegově Sonátě c moll píšu, skvěle promyšleno a zahráno. Přídavkem je jeden malý Benda.
Duši hladící koncert zakončen v atriu za přítomnosti Andulčiny, s níž povídat je radost, nehledě k pastvě pro oko. Při odchodu zaznamenáváme zřejmě loučení se sezónou, kde s paní ředitelkou venku u stolku obě pohledné produkční. Stále se však nemohu dostat k sepsání svých podnětů ohledně dramaturgie a v úvahu připadajících umělců a souborů. Však vidíte, že Atrium uzavírám až před půlí července. Zřejmě to do začátku sezóny zvládnu.
