Pomalu, ale jistě začínají krystalizovat jisté stálé tématické bloky, ale klasická hudba je na ústupu. Dva koncerty klasické hudby za měsíc nelze označit za nic jiného než bídu s nouzí. Dramaturgie kulhá na jednu nohu.
5. října tu hraje Ivo Kahánek, spoluautor dle mého nesmyslného a drahého nákupu Prahy 3 koncertního křídla Steinway&Sons pro zdejší sál předimenzovaného. MČ zřejmě potřebovala vyčerpat nějakou položku rozpočtu. Ivo zahajuje veselou a rozvernou Mozartovou Sonátou C dur, KV 330. Na ni naváže v duchu své oceňované desky s kompletem Dvořákovy klavírní tvorby Poetickými náladami, které skýtají celou řadu emotivních podnětů a Noční cestou, Furiant, Na starém hradě, Rej skřítků a na závěr neklidným Barchanále nikterak však neupomínajících na to slavné Saint-Saënsovo. Velmi dobré finále obstará Chopin a jeho Fantasie–Impromptu cis moll, op. 66, kde opět celý soubor emocí až po hrdinské Finale. Přestože víko odklopeno, zkušený hráč hraje patřičně uměřeně. Je moc dobře, že ho zde máme. Přidá kousek ze zarostlého chodníčku Janáčkova a vděčný Bugatti step. Celý koncert hraje zpaměti bez not.
1. prosince sem přilákají na koncert Vox organi nejkrásnější světovou varhanici Kateřinu Chrobokovou řečenou KATTA i s jejím obrovitým bílým varhanním strojem.
Zahájí Bachovou na rozdíl od Toccaty a fugy d moll méně hranou Toccatou d moll, zvanou dórická, BWV 536. Nato má Katta na programu zvukově velice pestrý soubor počínající nízkofrekvenční Meditací I., inspirace pravoslavným světem jako na první desce zní v Kyrie/Gospodi pomiluj, kde i zpívá a po druhé meditaci pokračuje v latinském Stabat mater dolorosa a pokračuje v pravoslavném jihoslovansky znějícím Slava vo vyšnich Bogu a z téhož soudku Agněče Bóžij.
Nejlepší se mi zdá následující In paradisum. Nato zařadí výtečný Slavkof a uzavře Rachmaninovovým Bogorodice djevo. Po uzavření programu ještě zahraje 2 písňové přídavky. Z dnešního programu nejsem nadšen tak jako z první desky jednou slyšené U Salvátora na kostelní varhany a podruhé v Anežském klášteře na ty převozní s přednahranými tóny z varhan po celé Evropě, což Honza vždy kritizuje, a já musím přiznat, že o tom také přemýšlím.
16. prosince jdeme v rámci klavírní řady na dlouhovlasou klavíristku Nikol Bókovou, která předřadí klasický blok, který hraje attaca tak, že nelze rozeznat jednotlivé skladby. Hrál se dvakrát Rachmaninov a Ravel a jeden Skrjabin. Poté zařadí blok moderního jazzu se svým triem (kontrabas a bicí). Docela to ujde. Jako vadu označuji, že nedostaneme s programem ani slovo o umělcích a tom, co se bude hrát. Bohužel ani k předcházejícímu koncertu. Dívka je pohledná a moc šikovná a patří k těm umělcům, kteří vystudovali klasickou hudbu a odešli ke své mimoklasické volbě, jsouce technicky na úrovni. To se stává nejčastěji právě u jazzu.
Velmi mě mrzí, že z obsáhlého a dlouhého seznamu lidí a komorních souborů, který jsem už před třemi roky dodal, si zdejší dramaturgyně téměř nikoho nehodlá vybrat, což se týká i mnoha sólistů a souborů, které považovaly Atrium za svou téměř domovskou scénu. Co říci na to, že už v únoru vytištěn a zveřejněn celoroční program koncertů klasické hudby, v němž chybí takoví domácí umělci jako Markéta Janoušková, nebo dnes na špičkové úrovni lidé, kteří provozují starou hudbu (Victoria ensemble či Monika Jägerová). Závěrem tedy vyslovuji ostrou nespokojenost s dramaturgií. Byl bych býval očekával, že bude dramaturgyně stát o rozhovor a lidmi, kteří do Atria chodí už dlouhá léta a leccos tu už zažili a viděli a nejsou neznalí a zcela hluší a slepí. Jsem zvědav, zda po tomto přehledu se něco pohne, a neustanu, dokud se to nestane.
