Atrium, chudinka malá, v prosinci 2016

  Dle očekávání se prosincový program nemůže rovnat listopadovému bohatstvím a s ohledem na spoustu jiných hudebních událostí mi to ani nevadí.

  Začnu tím méně příjemným. Všem návštěvníkům bude nejspíše dost vadit, že svou činnost skončil zdejší malý bar, což padá k tíži vedení té prapodivné příspěvkové organizace s ještě prapodivnějším názvem Zatrojku. Asi si budeme nosit krabičky se svačinou a vlastní kávu v termosce a placatku s nápoji dle chuti. Někdy zůstává rozum stát. Ale nepředbíhejme. Možná budeme překvapeni, leč přívětivost obou dam, jež se zde v baru střídaly, těžko někdo překoná. I ony vytvářely zdejší domáckou atmosféru a předkoncertovou a přestávkovou pohodu. Výsledek uvidíme v lednu.

   5. prosince se tu opět objevuje violoncellový koncertní mistr orchestru Národního divadla Bledar Zajmi, aby doprovodil mezzosopranistku opery téhož divadla Michaelu Kapustovou a kytaristku Soňu Vimrovou. Zajímavý jev, často jsem tu zaznamenal mírné rozpaky pěvkyň při první skladbě, leč Michaela od první skladby intonačně i silou hlasu perfektně sedne. Možná je to starým Cacciniho Ave Maria, leč po skvěle violoncellově ozdobeném Faurém Michaela se blýskne přesvědčivou Habanerou z Carmen. Samostatně zazní kytara v krásné Llobetově písni a Michaela se vrátí s de Fallou do Španěl a jeho tři písně plné tajemných stínů nám dá jako dárek k Mikuláši. Zejména září v Asturianě, kterou vám zazpívá slavná a krásná Teresa Berganza (1935). Následují známé skladby Ástora Piazzoly včetně Libertanga a kytara zde září.

   Nato přichází zazářit Michaela a učiní to výběrem sedmi Písniček na jednu stránku Bohuslava Martinů, čímž mi způsobí předvánoční radost. Poté se předvede Soňa v Rakově pro syna napsané Písni pro Davida. Čím jiným zakončit, než Janáčkem a jeho výběrem z Moravské lidové poezie, z níž často citují jak Magdalena Veliká, tak i Martina Janková. Je to moc milé a já jdu na závěr Michaele složit poklonu a poznamenat, že je škoda, že tu nebyla nějaká sopranistka a nemohly si spolu dát namlouvací duet Zlatohřbítka (kterého Michaela zpívá) a Bystroušky. Pak nám to nedá a rozplýváme se oba nad tím vynikajícím představením v režii Ondřeje Havelky.

  9. prosince jdeme vyzkoušet, zda pověst Erika Lemarquise, francouzského hráče, organizátora i učitele klavíru. Je tu plno lidí z okruhu jeho známých. Klavíristovi s Janem Vackem oba vytýkáme jistou až studenou rezervovanost a od počátku nadměrnou energii, již vložil do interpretace výtečného Schuberta.

   To naštěstí neopakuje ani ve Vadštejnské sonátě, ani ve druhém Schubertovi po přestávce, jehož Posmrtný opus v Es dur považuji za vrchol večera. Zde schubertovský obdivovatel a propagátor a jeden z velikých klavíristů 20. století Alfred Brendel, který se narodil v roce 1931 na Liberecku: https://www.youtube.com/watch?v=VoMsV5VrpFA.

    Francouz musí hrát Debussyho, zvláště, může-li koncert ozdobit Potopenou katedrálou a Arabeskou, tak krajkovou. Chopinova Polonéza ve fis moll na závěr potvrdí, že občas dnes zvolená dynamika nesedí. Je to moc tvrdé a hlasité a klavírista příliš rezervovaný.

      10. prosince tak jako každý rok plný sál a zájem na úrovni Rudolfina u Ivana Ženatého doprovázeného zde tradičně Stanislavem Boguniou. Celý koncert hraje tento zkušený hráč zpaměti. Už ze zahájení Brahmsovou sonátou A dur pro housle a klavír, op. 100, ukazuje, že má skvělou náladu, rovněž klavír hraje rázně a nápadně a jeho expresivní projev je neskonale příjemnější než včera Lemarquisův. Po Brahmsovi jdeme domů za Smetanou a jeho dvěma duy Z domoviny.

   Po přestávce ozdobí večer skvěle a s citem oběma pány zahraná Debussyho sonáta pro housle a klavír. Tak nějak bych si to představoval. To ještě nic není a závěrečná Ravelova Tzigane, kterou ten hravý pán napsal proto, aby vydoloval z houslisty i klavíristy i to, co v nich není. Klavír se zde přidává později, což přináší zajímavou náladu. Tady máte tu perlu v podání jednoho z nejlepších houslistů 20. století Jaschou Heifetzem a s orchestrem: https://www.youtube.com/watch?v=GFEJkhyPNfE. Tradičně se přidává třikrát, Chopinova Mazurka, Bach a Fauré. Ivan Ženatý je zralý pán v nejlepším věku, který má naštěstí řadu následovníků, jako jsou Špaček, Vodička, Matěják, Mráček. Záměrně tu nejmenuji Markétu Janouškovou, neb ona jest přírodní jev a stejně ze všech nejlepší.

   18. jdeme s Hankou po záznamu opery z Nového Yorku Láska z daleka v kině Oko, o níž již psáno v jiné mé essayi, na tradiční Rybovku dávanou v Atriu Pražskými pěvci. Jdeme na ně proto, že mají mezi sebou skvělého basistu Jana Jandu, který nás loni vyloženě okouzlil hlasem i hereckým projevem. Jejich trochu odlehčený přístup se mi líbí. Tahle příliš často a příliš mnohdy amatérsky provozovaná česká národní hudební památka má mít perlivé vůně a nadhled. Přesně takový večer máme.

   Předvánoční čas vhodně zdobí 21. prosince Rožmberská kapela, která se mi tak líbila na Nekonvenčním žižkovském podzimu. Přiznávám, že také díky dívčině jako z růže květ u harfy, Kateřině Valáškové, s níž jsem se tam seznámil dle svého blahodárného zvyku oslovovat ty nejkrásnější dámy spojené nějak s hudbou nejlépe přímo, či elektronicky, když to jinak nejde. Jaká je má radost, když ji zase vidím u harfičky a dalších nástrojů, jimiž ji vybavili, jako jsou dřívka, bubínky a zvoneček a kolečko se zvonky a pracimbál. O přestávce ji jdu pozdravit a zjistit u Štěpána Kaniaka, zda je dívčina již v souboru zakotvena. Vypadá to, že ano. Je vám jistě naprosto jasné, že od nynějška chodím na každý jejich dosažitelný koncert.

   Dnes tu má Štěpán líbeznou maličkou asi tříletou dcerušku, která tu povídá a vytváří atmosféru betlémských jeslí. Anglickými renesančními písněmi od autorů typu Morley, Holborn a Dowland a jakýsi Anonym začínáme, přesun do Itálie a Francie a nakonec do Němec.

Po přestávce instruktáž o replikách historických nástrojů, jako vždy o přestávce vystavených ku potěše publika. Pokračujeme českými středověkými koledami, pak zavítáme krátce do Evropy a vrátíme se na Moravu, abychom zakotvili v koledách známých, a zpívali všichni Narodil se Kristus Pán. Jak jinak a vstoje.

   Byl pěkný ten prosinec roku šestnáctého tady v tom těžce zkoušeném Atriu. Byl to rok po letech bez nezapomenutelné paní ředitelky a ukázal nám, že paní provozní Drakselová za původní kvalitní dramaturgií nikterak nezaostává a že trvá naše milé Atrium. Stále však platí, zachovejme nejvyšší opatrnost, na radnici jsou lidé, kteří tady nikdy ani nebyli a možná ani tu hudbu, za níž sem chodíme, neznají, nebo vůbec nemají rádi. To mi nijak nevadí, jen prosím, nezkažte to nám ostatním.

       Závěrečné zvolání tedy modifikuji takto: „Zachovej nám Hospodine, Atrium a jeho ducha a osviť mysli těch, kteří o něm rozhodují.“