Argo a Renoir, nemůže být většího rozdílu

Oba skvělé filmy, jež právě běží českými kiny, pocházejí z prostředí převelice odlišných kinematograficky i kulturně. Začněme tím vzdálenějším, o němž si troufám tvrdit, že je prototypem typicky amerických filmů, jež jsou natočeny zcela bezchybně a téměř dokonale a nechybí-li v nich chutná myšlenka, vždy stojí za to je vidět. Však Oscar za nejlepší film roku nebývá udělován jen tak zbůhdarma.

Viděl jsem již tři loni nominované filmy a z nich bych pro Argo hlasoval též. Film svědčí o tom, že nejúžasnější příběhy přináší sám život a že stačí jen je pozdvihnout z prachu zapomnění, lehce obarvit a podmalovat. Ben Affleck, jehož známe především jako výborného a dámami oceňovaného herce z mnoha filmů výtečných i poněkud kulhavých se dočkal nejvyššího ocenění co režisér. O dějové podstatě filmu se můžete dočíst u specialistů, já jen přičiním několik poznámek. Film vypráví o skutečné akci CIA, jež byla odtajněna až koncem minulého století a která patří k nejúspěšnějším v dějinách amerických tajných služeb. Oněch 6 diplomatů, kterým se podařilo v roce 1979 uniknout z amerického velvyslanectví obsazeného íránským zdivočelým davem s cílem vynutit si vydání svrženého šáha zpět k potrestání (což by si býval zasloužil, neb napáchal strašlivé zločiny proti svému lidu), se podařilo velmi chytrým způsobem dostat do letadla a dopravit domů a zachránit jim patrně život. Onen způsob, jak toho dosáhnout, spočíval ve fiktivním průzkumu íránských exteriérů za účelem natáčení velkofilmu a falešné identitě uprchlíků, kteří byli vydáváni za štáb. Tvorba oné věrohodné legendy včetně fiktivního zapojení slavných filmařů patří k perlám filmu. Podstatnou roli zde hraje kanadské velvyslanectví, které Američany přijalo, aniž o tom někdo v Íránu věděl, a přátelská součinnost kanadské vlády. Ve skutečnosti byl kanadský podíl na záchraně uprchlíků daleko významnější než ve filmu a vděčné uznání Kanadě vyslovené bylo velmi upřímné a zasloužené. Leč ve filmu jsou hlavními hrdiny Američané, kteřížto si rádi přisvojují zásluhy, ježto ve vší úctě nemají. To neříkám ve zlém, jen na to upozorňuji vnímavého diváka. Rovněž odlet ve skutečnosti proběhl zcela v klidu, ale film z odbavení a odletu udělá drama, že se vám zpotí dlaně a nadskakujete v křesle. Já mimo perfektní filmařskou práci oceňuji na Američanech vlastnost, která je pro ně typická. Své vojáky a ohrožené občany se snaží za každou cenu chránit a zachránit, je-li to jen trochu možné, nelitují k tomu prostředků a jsou ochotni riskovat na samu rozumnou mez. Také tak se vytváří vztah k vlasti. Druhým silným dojmem je hrůza ze zfanatizované luzy a děsivé nebezpečí plynoucí z náboženské a troufám si říci i civilizační netolerance, již tu vidíme v plném lesku. Položte si otázku, co přišlo po bezohledném a zločinném šáhovi v Íránu, co přišlo v Afghánistánu po odchodu Sovětů a rozpadu státní moci, kolik krve teklo v Iráku po svržení Saddáma. Rozhodně si Argo nenechte ujít. Na druhém pólu pestré filmové nabídky stojí Renoir, film, který o tomto svém národním pokladu nemůže natočit nikdo jiný než Francouzi. Režisér Gilles Bourdos si vybral krátký úsek malířova života, kdy v roce nejkrvavějších bitev dějin u Verdunu a na Sommě přijme nádhernou a líbeznou mladičkou zrzavou modelku jménem Andrée a osvítí své bolestivé stáří obnovným jasem. Oba dospělí synové utrpí na frontě zranění a prostřední Jean se léčí doma. Mezi ním a Andrée se zrodí vztah, jehož peripetie jsou nelehké a téměř ztroskotá na Jeanově odhodlání vrátit se po vyléčení do armády, což žádná žena nikdy nepochopí. Leč tehdy Francie těžce zkoušela a stála spíše na prohru, a kdo o té době něco četl, ví, že francouzské odhodlání bojovat za vlast bylo na rozdíl od doby o 22 let později ocelově pevné. Renoira skvěle hraje slavný a známý Michel Bouquet, kterého bych tu vůbec nepoznal, jak je bělavý a staříkovitý, syna Jeana Vincent Rottiers a Andrée Christa Theret, jejíž překrásná ňadra zarámovaná zrzavými vlasy by měla dostat Oskara za výtvarný počin. K tomu zní půvabná hudba z pera Alexandre Desplata, jež připomíná Ravela. Film je především poklidným plynutím překrásných obrazů středomořské zahrady a idylického života lidí kolem malíře. Při některých scénách beze slov zjistíte, co to je impresionismus. Myslím, že především pochopení kouzla světla, o němž se říká, že nejkrásnější je právě ve Středomoří. Film je poctou světlu a proměn světa kolem vás, stačí jen vnímat. Výtvarná stránka, do níž zahrnuji líbezné obrazy ženských těl, filmu dominuje, a chcete-li vizuální zážitek, Renoira doporučuji. Nečekejte však strhující děj, o to ve filmu nejde. Dodávám, že syn Jean se nakonec z války vrátil a s Andrée se vzali a točili filmy, rozešli se v roce 1931. Z něho se poté stal jeden z nejslavnějších režisérů dějin a ona upadla zcela v zapomnění. Mimochodem starší bratr byl hercem a mladší kameramanem. Musím ještě přičinit několik poznámek soukromého rázu, Pierre-Auguste Renoir (1841-1919) je jeden z mých nejmilejších malířů. Možná i proto, že se mi líbí ženy, dívky a holčičky na jeho obrazech. Asi bychom se o ženské kráse shodli. U Andrée určitě. Mám ještě dva své milce mezi malíři, kteří ve mně vyvolávají radost jako Renoir a jsou to zejména Pieter Bruegel a Vermeer. Za největšího ze všech považuji Goyu, a mými nejoblíbenějšími jsou Jan van Eyck, Dürer, Raffael, Tizian (jaké vlasy má Venuše urbinská?), Velázquez, Rembrandt (Saskia i Hendrickje byly zrzavé), Hogarth a Turner (říkají, že první impresionista, podívejte na jeho různá slunce).