Vždyť jsem taky brejlovec

Na schodech seděla malá holka a brečela. Před chvílí na ni kluci pokřikovali: slepota, slepota. Povídám jí: neplač, já jsem taky brejlovec. Jen to občas maskuju kontaktníma čočkama. Vím, proč je ti smutno, ale … Nenechala mě domluvit, jen vztekle škubla ramenem. Pamatuju si přesně na své první brýle. Bylo mi jedenáct a když jsem v ordinace očního lékaře vyslechla diagnózu krátkozrakost, začala jsem ječet jako siréna. Táta, který tam byl tenkrát se mnou, mě odtáhl do nejbližší optiky.

„Neboj, vybereme nějaký pěkný“.

Slzy stříkaly skrz obroučky bez skel jako voda z kohoutku ucpaného vodním kamenem.

„Tak který se ti líbí?“

Tahle otázka neměla smysl.

„Tyhle si vezmeme,“ rozhodl za mě nakonec razantně.

Mamka mě doma přivítala: "Nebul, podívej Naďa Urbánková,“ vytáhla obal staré gramofonové desky, „taková hezká a šikovná ženská a taky je nosí.“

Do té doby jsem nic o existenci bytosti, která mi připomínala třistakrát zvětšenou hlavu mouchy, nevěděla. Rozbrečela jsem se znovu.

A pak ještě jednou, když byly brýle hotové. Ukázalo se, že mi táta vybral obruby stejné, jako má vrátný v továrně, kde pracoval. Kdo ví, možná se mi chtěl pomstít za ten jekot, anebo tomu vrátnému za Bůh ví co. (Chachá, víte že máte stejné brýle jako moje jedenáctiletá dcera?!).

Ale pravděpodobně se prostě takové nosily :-)

Hnusná, hnusná, hnusná, zněla tehdy moje mantra. 

Abych dílo zkázy dokonala, nechala jsem si ostříhat dlouhé vlasy.

Když už mám být hnusná, tak s plnou parádou.

Na základce jsem to s brýlemi na nose vydržela, ale v prváku na gymplu jsem je pohodila na dno šuplíku jako Sedmičku pionýrů. Ne, že by se stal zázrak a já snad začala lépe vidět. Ale řekla jsem: stop, už mi ve štěstí bránit nebudete, vy odporné stříbrné dráty.     

Svatá prostoto, lze se dnes neusmívat nad pubertální pošetilostí?

Abych dohlédla na tabuli, sedávala jsem v prvních lavicích. Známé na ulicích, kteří šli po protějším chodníku, nezdravila. Když jsem chtěla vědět, co stojí svetr ve výloze, prostě jsem jedno oko prstem natáhla. Osvědčená metoda, jak zaostřit. A filmy s titulky si zakázala.

Na prahu dospělosti jsem objevila kontaktní čočky. Bezvadný vynález, jásala jsem.

Dokud mi nezalezl tenhle zázrak pana Wichterleho kamsi dozadu za oko.

A do doby, než jsem si nasadila obě do jednoho oka. To jsem pak z koupelny řvala: je to v hajzlu, už jsem dočista přišla o zrak (osudová chvíle bizarně kombinuje styly).  

A pak jsem KONEČNĚ – krátce za prahem dospělosti – zjistila, že jsou brýle a všechny podobné „vady na kráse“ důležité asi jako štíplá jízdenka z minulého dne, kterou právě vzal z ruky vítr.   

Nechtěla jsem tu malou ubrečenou holku otravovat moudry, o tom, jak i ti pořvávající kluci za pár let všechno pochopí. A ještě se o ni poperou. Tyhle zkušenosti jsou totiž nepřenosné ….

Chtěla jsem jí jen říct, že špatně vidět je někdy docela fajn. Třeba červené „stand by“ světýlko u televize se ve zhasnutém pokoji bez brýlí změní v mystický amulet, v jehož středu se svíjí hadi a třpytí hvězdy. S otevřenýma očima je velký jako tenisák, přimhouřením se stává jiskrou … 

Ona totiž každá nevýhoda, která brání naplno běžet „ven“, světem, otevírá cesty „dovnitř“. A ty bývají úžasné.

Někdy mnohem zajímavější, než ty první.  

A to mi věř, ty malá ubrečená krásko, vždyť jsem taky brejlovec.