Taky jste už vypadali jako pitomci?

Mám je. Vzpomínky, kterým se dnes směju, až se ohýbám v pase. Přitom tehdy, kdy ještě nebyly vzpomínkami, kdy jsem je žila, se mi potila i lýtka. Chtěla jsem bydlet pod zemí a vycházet odtud jen mezi čtvrt a tři čtvrtě na tři ráno. Taková ostuda. Jako když jsem čekala, patnáct mi bylo, na autobus do divadla.  

Na sobě šaty s volány až za roh a v dlouhých vlasech zlatou čelenku. Nevím, kdo vymyslel, že se budou v hlavě nosit zlaté čelenky. Musel nenávidět ženy. Padala potvora, pořád se někam posouvala. Chvílemi jsem vypadala jako prodavačka v řeznictví, co nechce, aby prodávala salám s vlasy, chvíli jako punker amatér. 

Protože měl v tom autobuse sedět jeden, kvůli kterému jsem si tu zlatou obludu na hlavu narazila, snažila jsem se průběžně zjišťovat aktuální stav řeznice/punker ve zhasnutém okně. Znáte to, když je tma a svítí pouliční lampy, ve zhasnutých oknech se báječně vidíte. Stanou se z nich zrcadla.

Koukala jsem do okna jako zloděj, co neví jestli ukrást porcelánovou kočku nebo háčkované prostírání, vilný mládenec a trapný klaun, co nacvičuje ještě trapnější číslo, dohromady.  Najednou blik. Okno se rozsvítilo. Za ním stál chlap a taky se ohýbal v pase, už tenkrát. Tuším, že tam stál stejně dlouho jako já.

Díky za ně. Za takové vzpomínky. Když se sejdu se starými kamarády, prosmějeme se až k ránu. I Kristina z mé knížky Prostě jako tenkrát je má. Tady je jedna z nich. Taky kulturní. Karnevalová.

Ještěrka 

Magdalena má ve školce karneval.

Musím vymyslet masku.

„Chci jít za princeznu!“

„Nepišti, za princeznu chodí každej trouba.“

„Kluci choděj za princeznu, mami?“

„No, některý jo.“

„Půjdeš za … za…“

„Za vílu!“

„Ne, to je to samý co princezna.“

„Půjdeš za ještěrku.“

„Mami já nechci jít za ještěrku. Ještěrkám padaj ocasy.“

„Neboj, nic neupadne. Seženu ti takovou masku, že se z toho princezny nevzpamatujou.“

Taky jsem chodila na karnevaly. Bydleli jsme padesát metrů od kulturáku. Dostala jsem deset korun a celé odpoledne o mně nevěděli.

Střídala jsem masku námořníka a Japonky. Obě byly příšerné.

V masce námořníka jsem připomínala na bílo natřenou opici, v Japonce sousedku, starou paní Linhartovou, která se už dva roky nemyla a nosila domácí oblek z lesklé růžovožluté látky. Měla jsem ten samý, jen menší. Taky jsem ho doma pořád nosila. Musela jsem. Když zazvonili spolužáci, vystrkovala jsem ze dveří jen hlavu a dělala jsem, že jsem nahá. Nikdo by se mnou nekamarádil.

„Takový šik domácí obleček,“ spráskla ruce matka, když ho teta Blažena přivezla. Přešila ho z látky, co jí zbyla, tuším, z dob Marie Terezie. Od té doby si myslím, že šik znamená hnusný.  

„Japonci jsou žlutí,“ řekla matka a pomazala mi obličej svým dermacolem, do kterého kápla trochu kanárkové tempery. A do vlasů mi zabodla pastelku. 

Byla jsem šik celá.

Tušila jsem správně. Na karnevalu se mnou skutečně nikdo nekamarádil. Nějaký chlapeček mi dokonce podrazil nohy. Vetchá stařičká látka povolila. Z Japonky vylezly spodní kalhotky od tety ze Švýcarska s nápisem. Přeci jen jsem získala jednu kamarádku. Úplně pitomou Leonu Novotnou, která sbírala igelitky s cizími nápisy.

„Mamí, já fakt nechci za ještěrku.“

„Nemel, nebo půjdeš za Japonku. Zeptej se dětí, jakou masku bude kdo mít, uvidíš, že ještěrka bude originál,“ volám za Magdalenou, než zmizí ve školkovní herně.   

„Stelo, nevíš, kde se sháněj masky na karneval?“

„No, v půjčovně kostýmů.“

Našla jsem na internetu pět půjčoven kostýmů.

Ani v jedné neměli masku ještěrky.

Musím dnes dřív domů.

„Copak, Pavel se pořád zlobí?“

„Jo, to už je chronický, ale kvůli tomu ne. Potřebuju vyrobit ještěrku.“

Tužka, co se s ní Stela dloubala v zubech, sklouzla a zaryla se jí do horní dásně. „Do prdele, jauu.“

„Ještěrku jsem nesehnala, ušiju ti ji,“ chytila jsem Magdalenu za ramínka a podívala se jí do očí. Koukla na mě, jako by spatřila upíra, a odtáhla se.

To, co vzniklo, připomínalo námořníka, opici, japonku, paní Linhartovu a její otylou kočku. Ještěrka tam nebyla.

Šila jsem jí od pěti odpoledne do tří ráno.

Kdo může ušít masku ještěrky, která vypadá jako všechno tohle?

Já. Snaživá ženská, co tím snažením všechno pokazí. Mám to už dlouho.

Když se Magdalena narodila, snažila jsem se dělit čas mezi dítě, muže a práci, přesně jak se sluší a patří rovným dílem. Aby nikdo netrpěl. 

Jsem přesvědčená o tom, že nikdo netrpí jen tehdy, když se mu věnuju dvacet čtyři hodin denně.

Když má den sedmdesát dva hodin, je to moc.

Snažím se a padám na hubu jako kobyla, co si zlomila obě přední.

Škube mi oko a krčím nos jako vyšinutý vědec. V posteli, kde jiní spí, koukám do stropu a zkoumám, koho nebo co jsem zase ošidila.

Onehdy jsem vstala v půl jedenácté večer a budila Magdalenu, aby si šla zahrát Prší. Odpoledne jsem ti to slíbila, ale, vždyť víš, ta pitomá uzávěrka ...

„Kolotoč,“ řekla Magdalena, aniž otevřela oči.   

A možná to mám už od dětství. Snaživá maminčina holčička.

„Ukliď si skříň,“ přikázala matka. Uklidila jsem svojí, její a ještě se nabízela sousedům. A vyhodila všechny kuličky proti molům. 

A teď tu sedím s ještěrkou.

Do háje … ta je odporná.

Magdalena bude mít ráno radost, půjde za princeznu.

V mé sexy noční košili.

Originál.