Mám ráda malé děti. Dokonce moc. Přiznávám bez mučení, hlavně to svoje. Nikdy jsem nebyla kočárkový čumil, něha a obdiv ke všemu lidskému malému přišla až s porodem. Dnes už taky do kočárku sem tam mrknu. Pochovám kolegyni potomka a vůbec mi nevadí, když pětkrát shodí z mého monitoru na podlahu plyšového psa, kterého mi věnovala moje dcera…
Když někdo sahá na mládě, měním se lvici, která za á neměla pět dnů v tlamě, za bé vzbudili ji na stromě písní My dva a čas a za cé chtějí z jejích lvíčat udělat vycpaniny. Ovšem zase musím dodat, že lvice v téhle podobě se ze mě stává opět HLAVNĚ , když někdo sahá na MÉ mládě.
Poněkud zdlouhavým vstupem se dostávám ke sdělení, které vůbec není nijak převratné. Že mi přes tu všechnu lásku, děti taky někdy dokážou lézt pěkně na nervy. Tohle téma je tabu, v téhle době a moderní společnosti se o něm většinou ani nešpitá, natož aby se křičelo mezi veřejností. Jenže, když se občas zažijete tohle…
Po dni, kterému bych nedala ani přívlastek blbec (použila bych mnohem ostřejší slovo), jsem nastoupila do poloprázdné tramvaje. O stanici dál přibyly dvě spolucestující. Abych byla přesná čtyři. Dvě dospělé (matky) a dvě mrňavé (děti v kočárcích). Jedna z matek vypadala jako obkreslená z cudnějších stránek Playboye. Druhá nevím, neodvážila jsem se podívat.
A co budete dělat o víkendu?
Uááááááááááá
Hm, tam je bezvadně no, tam jsem si minule koupila…
Uáááááááááááááá
… to triko s ramínky, jak se ti tak líbilo.
Uááááááááááááááááá
Hele a co Ivoš?
Uáááááááááááááááááááá
No úža, co ti budu povídat.
Uááááááááááááááááááááááááá
Fakt jo?
Uáááááááááááááááááááááááááááá
No fakt
Uááááááááááááááááááááááááááááááááá
Nejdřív se po vřeštícím dítěti otáčeli jen muži. To je ale poměrně normální. Muž se otáčí, i když jen dítě hlasitěji poprosí o nanuka.
Po druhé stanici se začaly otáčet i ženy.
Uáááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá
A malinká holčička v růžových golfkách (proboha ty jsou snad pro panenku, pomyslela jsem si, když je maminka, ještě ztichlé, vynášela do tramvaje) řvala a řvala. Neřvala, ona ječela, vřískala, kvílela. Žádné slzy jen obrovský ryk malého člověka, kterému se zřejmě něco nelíbí, chce na sebe upozornit, nebo má prostě jen tak radost ze života a výská si. Protože určit, zda se jednalo o křik štěstí nebo neštěstí, nebylo možné.
Snažila jsem se neohlídnout. Snažila jsem se být chápavá a tolerantní. Vždyť má dcera taky řvala. Vzpomínám, že vydávala doma v postýlce takové zvuky, že přišla má tehdejší bytná, která bydlela o patro výš, nabídnout osvědčené koření na koliku (a všechny neduhy včetně psychické neurózy). Mimino přitom mělo radost, jak maminka žehlí a zaječelo vždycky, když jsem vypustila z žehličky páru a vykřikla mašššinkáááá.
Na tohle všechno jsem myslela, abych dokázala slušně smýšlet o hlučné příslušnici oné čtveřice na sedadlech za mnou. Vydržela jsem to ještě tři stanice. Pak jsem vystoupila a další dvě došla pěšky. Přeci jen, byl to den větší než blbec…
A jak jsem tak šla po rušné pražské ulici, teprve mi došlo to, co asi každého napadne hned. Že ne batolecí holčička, nýbrž její maminka, ona Barbie pro dospělé, mi příšerně lezla na nervy. Ani jednou se neobtěžovala zjistit, proč to její mrně tak řve, natož, aby se ho pokusila uklidnit.
Takže… poopravuju svůj výrok ze začátku textu – někdy mi pořádně lezou na nervy, nikoli děti, ale jejich matky.
P.S. Během psaní tohoto fejetonu se mě dcera přišla osmkrát zeptat, když už se vylíhnou listonohové z dětské hry Pravěké akvárium. A já ji osmkrát odpověděla, že nevím.
No vždyť říkám, že matky občas lezou na nervy.
psáno pro Ona Dnes
