Existují muži, kteří vám do rána dokážou vysvětlovat, cože chtěl vlastně Nietzsche říct. Vypijí u toho tři litry červeného, v mezičase při otevírání lahve popíšou rozdíl mezi neřízeným vinným kvašením, jen tak mimoděk precizně rozeberou důvody vašeho včerejšího neúspěchu při pracovní prezentaci a navrch přidají radu hodnou promovaného terapeuta. Jsou muži, kteří vás vezmou okolo ramen, položí vám prst pusu, řeknou pssst, bude dobře a konají.
Když říkám konají, nemyslím tím nutně to, že vás odvláčí za vlasy do ložnice nebo na první trochu skryté místo a dovedou k fyzické nirváně, ze které se týden nevzpamatujete. I když proč ne, i to totiž v rámci konání dělají. Jenže i hodně dalšího. Stlučou poličku, která vám udělá radost, vyřídí si to se sousedem, který na vás křičel přes plot káčo pitomá, dojdou na nákup, když padáte únavou, dokonce uvaří pětichodovou večeři, protože tak nějak tuší, že přesně ona vás postaví na nohy. Tyhle dva typy, skoro bych si dovolila říct archetypy, krásně popsala v knížce Dům v Bretani Marta Davouze, bývalá manželka Vladimíra Železného a současná žena francouzského lesníka, pana Davouze. Stručně shrnuto a do neumělecké řeči přeloženo, jeden žvaní a dívá se při tom do zrcadla, druhý koná a hledí na vás. Hádejte, kdo byl kdo, a s kterým je život pro paní Martu snazší.
Nejen pro ni. Když jsem viděla charakteristiku černou na bílém, uvědomila jsem si, kolik z nás potkalo ryzí intelektuály a doširoka rozkročené lesníky. A kolik z nás se dodnes zachvěje blahem, když ví, že zvolily správně.
„Kašlu na intoše,“ říkávala má bývalá kolegyně s pragmaticky odhodlaným výrazem, „potřebuju pořádnej sex. Jo a je špatný, když chlap stráví víc času u zrcadla než ty a pořád řeší, jak je psychicky v hajzlu. Deprese mám já! Chci, aby mě jich zbavil, ne se patlat v těch jeho.“ Tehdy jsme se smály, že možná tváří v tvář kňučícímu jedinci by na ty svoje rychle zapomněla. Kolegyně, která většinu svého dospělého života strávila s cigaretou, nohou přes nohu a samozvaným poetou v kavárně, se zamilovala do řezníka se zálibou v lepení modelů železnic a orientačním běhu. Nikdy před tím jsem ji neviděla tak šťastnou.
Když se trochu přiopije má kamarádka, líčí příběh s poštou. „Víš, kde jsem pochopila, že to nebude na celý život? Na poště,“ začíná vyprávět stokrát opakovanou historku, která rozhodla o jejím budoucnu. „Stojím ve frontě asi pěti lidí, můj přítel na mě čeká v autě. Lidé se posouvají k okénku poštovní rychlostí, znáš to. Ještě jeden a jsem na řadě. Najednou k přepážkám vtrhne on a táhne mě pryč. Už budu na řadě, ohrazuju se. Nenenenene, já už to prostě nevydržím. Blbá pošta, blbá fronta, nechci svůj (SVŮJ!) život strávit na nějaký blbý poště. Ještě chvíli a složím se, hysterčí. Snažím se chabě namítnout, že sem budu muset zítra znovu a zabere mi to znovu minimálně půlhodinu, nakonec vzdávám a odcházím těsně před cílem.“
Každý jsme jiný, někdo žvaní, někdo koná. Když škrtneme, jako rozhodčí, kteří bodují krasobluslaře, extrémy, dojdeme k tomu, že většina z nás obě činnosti kombinuje. Troufám si říct, že nikdo není čistý intoš, slovy mé kolegyně, a nikdo kovaný lesník. Protože i básník občas dokáže složit brambory a lesníka chytne světabol kvůli množícímu se kůrovci. Jistě, můžeme si muže dělit podle typů, je to zábava. O tom, s kým nakonec budeme, koho budeme milovat, komu budeme chtít léčit úzkosti, tolerovat blbý kecy a odfláknutou poličku, rozhoduje úplně něco jiného. Láska. A ta je jen jedna.
psáno pro Marianne
