Milenko, mlč!

Má milenka právo zakřičet do světa, že je milenka? Má! Milenka není zvířátko bez mozku a vůle. A rozhodně není její povinností být chápající ženou-ochranitelkou, která má navždy zastýlat v nemanželské posteli sex s nevěrníkem tak, aby mu zůstala maska řádného manžela a fér chlapa.

Milenky by neměly ani ceknout, myslí si spousta lidí. Ukázalo se to v souvislosti s Tajnou knihou Ireny Obermannové, ve které popisuje svůj vztah s bývalým prezidentem a ženatým mužem Václavem Havlem. Přestože nepoužívá pravá jména, většině čtenářů došlo, kdo se skrývá za postavou Největšího Čecha, který randí se spisovatelkou po hospodách a miluje se s ní v jejím bytě.

Když kniha vyšla, začala si Irena Obermannová užívat. Nikoli slávy a bohatství. Pranýř byl proti místu, na které ji postavili někteří intelektuálové relaxačním křeslem. Začalo se mluvit o tom, o čem se dosud mlčelo. O (prý) léta neměnném a „velmi morálním“ pravidle: jsi-li milenka, musíš držet hubu. Jestli půjdeš a cekneš, jsi sketa hodná plivnutí. To se přeci nedělá! A každá slušná milenka to ví!

Ireně Obermannové moralisté vzkazovali, že to, co udělala, je „opravdu odporné“, že „spadla na dno toho nejhoršího bulváru“... Na serveru idnes.cz vyšel dlouhý článek s titulkem Správná milenka nepomlouvá a o vztahu nemluví, kde se hned v úvodu psalo, že být milenkou je nemorální a nevděčná role, ale i takovým (nemorálním) osobám se vyplatí dodržovat jakýsi kodex správného chování. Docela by mě zajímalo, kdo ho vymyslel...

Z útoků a úvah na téma užvaněná proradná milenka se jaksi vytratila druhá půlka problému. Muž. Ten, který s milenkou podvádí svoji ženu. Když jsem si přečetla rozhovor se spisovatelkou, ve kterém se rozhodla přiznat, že byli skutečně s Václavem Havlem milenci (v prvních rozhovorech po vydání knihy to popírala), dostala jsem vztek.

Vztekala jsem se večer doma u počítače, ráno po cestě do redakce a pak jsem ten vztek vybalila na svoji šéfovou. „Proboha a co jim ještě máme trpět? Jak dlouho je máme krýt a proč vlastně? Tak jsou, do háje, milenky na jedné lodi se svými milenci, nebo ne? Nebo je naopak ženatého milence třeba považovat za zvířátko bez mozku a vůle, které neví, co dělá anebo si nemůže pomoc a musí to dělat?“

Začala jsem v tom vzteku přemýšlet. Ne o tom, jestli je vkusné být něčí milenkou a milencem (s tím, ať se popere každý, kdo v takovém vztahu žije, sám), nýbrž o tom, jaké je tabu o mlčení milenek šílené pokrytectví.

Irena Obermannová to v rozhovoru pro Magazín MF Dnes shrnula: Odmítám na sebe vzít roli té, která ublížila tomu malému, křehkému pánovi, co neumí říct ne a neumí se bránit. Souhlasím.

Podle mého je třeba o vztahu mlčet za jediného předpokladu, když se ti dva o tom předem a jasně dohodnou. Pak je to džentlmenská smlouva „stvrzená podáním ruky“ a její porušení není fér. Jestli ale Václav Havel věděl o tom, že jeho milenka knihu píše a dokonce ji četl, je naopak od něj podlé a stejně „nemorální“, že ji odsoudil a popřel. Stejně jako je podlé, když jakýkoli jiný milenec šeptá své milé do ucha „má žena mi nerozumí, je to jen otázka času, kdy se rozvedu“ a pak kouká, s prominutím jako výr, kterému utekla myš, když milenka zavolá manželce, kdy mají první stání.

Když si koupíte zájezd na Srí Lanku, taky musíte počítat s rizikem, že za á může spadnout letadlo, za bé místní mohou mít zrovna povstání a useknou vám omylem hlavu a za cé že chytíte exotickou nemoc. A tak je to se vším, nejenom se zájezdy do Asie. Celý život je riziko, které se můžeme jen snažit zmenšovat (nebo zvětšovat), podle toho jak moc se o sebe bojíme. Milenectví není výjimka.

Když si začnu s ženatým/vdanou, musím počítat s tím, že to na mě možná praskne. A když už to praskne, mám sice (v tomto případě si netroufám napsat svaté) právo zapírat do bezvědomí, ale už je problematické vyřknout „tfuj, to je ale nemorální, práskat.“ Protože z druhé strany hned přilétne logická otázka „a být nevěrný je morální?“ Lépe řečeno, měla by přilétnout. Jenže jak se ukázalo, v tomhle ohledu jsou společenská pravidla nastavená jinak. Milence mít můžu, ale musím o tom mlčet. Co na tom, že podváděná manželka obvykle ví, nebo tuší. Co na tom, že z ní dělá její vlastní manžel pitomce. Hlavně že se o tom nemluví.

Má šéfová se mě rozumně zeptala „Ale co tím vlastně získáš, že prozradíš milence? Vždyť budou všichni nešťastní. Manželka, že ji muž podvádí a proto ho (možná) opustí. Manžel se naštve na milenku, že ho zradila a rozejde se s ní. A opuštěná milenka si bude rvát vlasy, jestli neměla radši mlčet.“ Ano. Jenže to nic nemění na tom, že právo mluvit mají všichni zúčastnění. I právo mlčet.

Vyšlo v listopadové Marianne... a najdete v ní i mnoho dalšího:)