Kombinace překombinovaná

Došlo mi to, když jsem onehdy zahlídla v televizi konec filmu Pěnička a Paraplíčko. Možná si na něj taky pamatujete, hříšní lidé města pražského, Radek Brzobohatý, ne zas tak zlý zločinec a Jiřina Bohdalová, lehká a lehce proradná holka. Kráčela po ulici, houpala zadkem v obtáhlé sukni, barevná blůza, korále, klobouk, z jedné strany třešně, z druhé květy, kabelka a ono paraplíčko. Krapet překombinovaná.

Vzpomněla jsem si na to, co řekla nedávno v jednom rozhovoru módní návrhářka Petra Balvínová: slabostí oblékání českých žen je to, že vypadají jako, pardon, děvky. Moderní Paraplíčka v tygrovaných šatech, u kterých dolní lem nebezpečně přibližuje k výstřihu. Gelové nehty se duhově blyští, cinkrlata na rukách, v uších, kotnících, krcích cinkají jako zvonky na vánočním stromku. Bundička do pasu, kabela přes předloktí tudle obrázek tamdle třáseň tady květ jako svět. A přitom dotyčná vůbec nebrousí ulicemi, může být klidně finanční poradkyní, majitelkou cestovky nebo úřednicí. Ano, i tou. Hodně překombinovanou úřednicí.

Jenže kdyby šlo jen o módu, stačilo by mávnout rukou, malichernost. Ať si nosí kdo chce co chce, jeho věc. Nikomu tím neubližuje, koho pohoršuje děvkastyle, nechť se dívá jinam. Překombinováváme mnohem důležitější věci.

Dcera se mě ptala, proč mají druháci interaktivní tabuli  a oni čtvrťáci ne. Povídám jí, a k čemu je vlastně dobrá taková tabule? Nooo, protáhla, dají se tam třeba pouštět filmy. Myslím, že ta jednoduchá, co se na ní píše křídami, je úplně nejlepší. Nakreslíš na ni třeba veverku s parohama, když na to přijde a vůbec. Křídy pěkně vržou, když s nimi jezdíš po nabarveném dřevu.

Dotekový telefon je taky peklo. Potřebuju telefonovat, hodně a pořád a dělám. SMS pošlu jednou za čas. Ale proč bych, do háje, měla v telefonu upravovat fotky a přidělávat jim legrační rámečky, nakupovat po internetu nebo převádět jednotky. Měla jsem kdysi jeden z tehdy nejchytřejších telefonů na trhu. Dostala jsem ho k Vánocům. Do konce února byl třikrát v opravě a jednou, když se mi omylem spustila navigace, naúčtoval operátor za tři minutu surfování osm stovek. Vraťte mi, prosím, telefon s tlačítky.

Podivně vrstvíme a zdobíme třeba i příběhy. Podívejte na takovou Popelku nebo Janu Eyrovou. Každému je od začátku jasné, kam se jde, co se musí přelézt a jak to asi dopadne. Kniha (i film) běží jako klubíčko, když ho pustíte z kopce dolů. Před časem jsem byla s dcerou na americké počítačové pohádce. Těch efektů, nablýskané nádhery, slz smíchu i dojetí. Když jsem vyšla z kina, šla mi z toho hlava kolem a doma už nedokázala odvyprávět nejen, o co tam šlo, ale ani jak to skončilo a kdo byli hlavní hrdinové.

A co teprv taková auta. Některá umí sama dokonce jet, když si třeba na minutu zdřímnete. Zabrzdí za vás před překážkou, mluví na vás. Vždycky čekám, kdy dostanu přes pusu, že jsem si neutřela drobky od loupáku. Když se pak všechny tyhle systémy zaseknou, ani neotevřete dveře. A přečíst návod? Vemte si dovolenou.

Všechna tahle zdánlivě nesourodá překombinovanost prorůstá do života jako bolševník. Všechno se zdá složité, těžké, obtížné a „tomu byste nerozuměli“. A všechno pak JE složité. Za vrchol absurdity a dítě složitého světa, považuju požadavek jedné finanční úřednice. Volala mi, že jí mám poslat potvrzení, že je mé dítě skutečně mé. Jinak si ho prý nemůžu uplatnit.

Ano, kombinuje se všude. 

O to víc miluju jednoduché věci. Rohlík s máslem, pohádku o červené řepě, své staré lyžáky, černé šaty do gumy a plnou vázu pivoněk.

psáno pro Ona Dnes