Dá se nepsat o svinstvech?

Kláro, pojď sem, volá na mě můj pětaosmdesátiletý děda vždycky, když k němu přijedu. A tluče ukazováčkem do stránek novin: to je hnus, co? To je svinstvo, co? Další pohroma. Že se nestyděj (to většinou patří politikům)… Já už to snad ani nebudu číst, každej den běs, děs, hrůza, katastrofa. Marně se mu snažím pokaždé vysvětlovat, možná stižena profesní slepotou, že noviny prostě takové jsou. Že je nutné v nich propírat svinstva a katastrofy. Je to užitečné. Čtenář to chce. A taky se koneckonců o takových věcech lépe píše … Jo, umím si představit, že bych sepsala jedno pozitivní vydání. Ale neumím si představit, že by ho někdo četl.

Napsala bych totiž třeba o tom, jak jsem šla panelákovým sídlištěm, ve kterém se domy přemalovávají na barevno. Míjel mě pán kole, před tím jsem ho v životě neviděla, a zubil se na celou ulici. Pustil se pravou rukou řidítek, ukázal na jeden z domů a zvolal směrem ke mně: ten se jim ale poved´, že jo? Jooo, to teda poved´, zakřičela jsem za ujíždějícím.     

Napsala bych o pravých belgických pralinkách, které mi muž přivezl z Bruselu. Ummm, to je taková neskutečná dobrota. Ty krémy, to tiché chřupání kdovíčeho lahodného, ta chuť starých poctivých časů v plechových dózách s hlavou dámy v mikádu. Aááách.

Napsala bych o jednom anglickém džentlmenovi, díky kterému si dcera v luxusním domě na pražském nábřeží mohla pohladit králíka. Šly jsme tehdy okolo, králíci rejdili za výlohou v slámě mezi dřevěnými domečky. Nebyl to ale obchod, nýbrž hotelový dům s byty, hádala bych pro diplomaty nebo cizí manažery. Dcera okamžitě přilepila nos na sklo: jééé.

Chcete se na ně podívat? ozvalo se za mnou anglicky.

Jistě, ale dveře jsou zamčené.

Pojďte se mnou.

Stála jsem v přijímací hale s luxusním nábytkem a slyšela jak muž dámě u recepčního pultu říká, že jsme jeho hosté a ať nás nechá dívat na ušáky, jak dlouho budeme chtít. Pokynul mi a zmizel.   

Napsala bych o tom, jak u mé kamarádky, která stála na autobusové zastávce, zabrzdilo auto a jeho řidič se jí zeptal,  jestli nechce vzít domů. Protože si kamarádka vůbec nepamatuje tváře, myslela si, že je to někdo ze sousedství a přisedla. Brzy zjistila, že ten člověk je úplně cizí. Ona nezná jeho. On nezná ji. Celou cestu vymýšlela, jak se mu ubránit. Chystala si do ruky v kabelce klíče, lovila pepřový sprej a v duchu prosila o to, aby manžel nepřivedl jejich osmiletému synovi domů zlou macechu. Až ona bude mrtvá.

Muž ji dovezl, vysadil, hezky se rozloučil a odjel.

Napsala bych, jak ve chvíli, kdy zimu střídá jaro a svítí slunce, na horách nádherně voní sníh. Víc než všechny Chanely světa. Vzala bych si tu vůni domů, kdyby to šlo, a inhalovala ji na každý splín.  

Napsala bych, navzdory všem škarohlídům co tvrdí, že spolu lidi už neumí mluvit, o dětském second handu mé sousedky. Jakmile se udělá trochu teplo, začnou se před ním scházet matky z celého okolí. Povídají, smějou se, hladí kamarádce těhotné břicho a dělají si z ní legraci, protože pořád chodí zvracet.  

Napsala bych o tom, jak jeden mladý rakouský sedlák, co umí pálit skvělou kořalku z protěže, a dělá ve vsi starostu, postavil na své zahradě zbrusu novou kapličku. Jako poděkování Bohu za to, že se jeho krásná žena vyléčila z rakoviny a už se zase ohání vidlema jako chlap…

Napsala bych, jak mi moje dcera onehdy ráno šimrala v posteli paty.

Lechtá to, maminko?

Jo, lechtá.

Opravdu to lechtá?

Jo, opravdu to lechtá.

Tak to mám radost, protože budeš mít veselý nohy.

Napsala bych o tom, že nejkrásnější stvoření jsou děti. A milované osoby. Hned potom možná štěně vlkodava. Tahle almara, která je ve čtyřech měsících větší než vlčák, kňučí jako mimino, když chce, abyste ji už konečně podrbali po ježaté rozcuchané hlavě.

S takovýma novinama bych ale přišla na buben. Nikdo by si je nekoupil a nejspíš ani můj děda by je nedočetl. A musela bych se začít živit jinak.

A já už dokonce vím jak. Chtěla bych prodávat pravé belgické pralinky.