Co se mi nevede

Některé věci se mi v životě prostě nevedou. Namátkou. Mám neustále zamotaná sluchátka od empétrojky. Co zamotaná, dokonale zašmodrchaná, převzatý termín zahňouraná je, myslím, přesnější. Když si šňůru zpívající krabičky přehodím přes hlavu a dám pecky do uší, vytahuje mi je motanec drátků jako africkému domorodci, který se chystá na slavnost. A na pěti metrech chůze třináctkrát vypadnou. Totéž se mi děje u handsfree.

Neumím osvobodit mražený špenát z igelitového obalu. Ruce mám do krve poškrábané, nehty ulámané jako puberťák. Toho, kdo zmrzlou zelenou kostku napresoval do tlusté umělohmotné folie, bych trestala mučením. Musel by den co den celý rok vařit jídlo z šedesáti špenátů. Vyjmutých z igelitu na čas. 

Občas se mi nepovede dobře nastoupit na vlek, co se mu říká poma. Dcera ho zbožňuje a nutí mě, abych jezdila za ní nebo před ní, přestože ví, jak miluju kotvy …. Kdysi dávno, dítě jsem ještě byla, mě tahle příšera vymrštila jako Rusové Gagarina na oběžnou dráhu a od té doby z ní mám strach. Při pohledu na obíhající kolečka se rozklepu, že se budu u nástupu válet jako africký hroch, že mi ujede, že se mnou trhne. A tak tam stojím jako pitomec, ruku napřaženou už ve frontě. Onehdy jsem dělala na vlekaře oči, jako že by mi ji mohl podat, když ji dětem strká až pod zadek. Nepodal …

Neumím si koupit, pánové prominou dámskou odbočku, podprsenku. Nesnáším tenhle kousavý škrábavý škrtivý pruh látky drahý jak oběd v Allegru, co se pod svetrem podivně dme a krajky z něj trčí, jako by na těle rostly stegosaurovy ostny. Všude teď nabízejí ty, co mají prsa zdvihnout až do nebe a zvětšit na zdánlivou velikost EE (proooč). Ale která ji oblékne, vypadá, že jí vyrůstají zprostředka hrudního koše a mají tvar z jedné strany spláclé koblihy.  Navíc, nikdy jsem nepochopila smysl téhle kamufláže. Mám–li tím lákat za jistým účelem, musí látka v určitou chvíli pryč …. Nu a co se ukáže :-)?  

Nedokážu v životě spoustu věcí a ty shora jmenované jsou mi ukradené jak bambusové hůlky k běžkám před Luční boudou (doufám, že jste si pěkně milý neznámý/á pojezdil/a, já už mám nové, z duralu).

Co mě skutečně trápí, je třeba to, že se občas neumím sejít s lidmi, které mám ráda. Důvody, proč to nejde, vyskakují jak blechy z vesnického psa.

Že se mi někdy nedaří říkat přesně to, co mám na srdci. O co přicházím, co zkazím, na co nedosáhnu, co mi uteče, když mlžím nebo mlčím jako pstruh potoční? 

A vůbec nemám radost z toho, že mi čas od času nejde věřit v příznivý poměr věcí dobrých ke špatným.

Co ale dovedu, je doufat, že to nemusí být navždy ztracené.

Určitě začnou vyrábět neviditelné podprsenky, co neškrtí.