Cesta na hory

Všechny cesty na hory mi připadají stejné: posledních pár kilometrů před horskou vesnicí řeka pod silnicí, stromy okolo a kapota auta málem dře o skálu nebo kamením zpevněný břeh. Co bude za další zatáčkou? Stejná voda, stejné stromy, stejné kopce. Vlnění bez konce, auto mě naklápí v pravidelném rytmu nalevo napravo jako tyčky slalomáře Benjamina Reicha. Dobrý prostor k myšlenkám …

Po cestě ke sjezdovkám jakou jedu teď, jsem uháněla, je to už hodně let zpátky. Jenže tehdy řídil chlápek v modré uniformě autobus.

Hele, holky, povídá moje nejmilejší kamarádka Jitka nám třem zbylým účastnicím zájezdu, minule, když jsem jela na hory, nechal řidič otevřenej kufr s lyžema, a než jsme vyjeli z nádraží, půlku jich poztrácel. A zakousla se do tatranky jakoby to byla veka hustě namazaná pravým kaviárem. Oči zabydlené blahem. Jak by ne, zkoušky za semestr skoro za námi a týden užívání, a že jsem si chtěly pořádně užívat, před námi. Koukla jsem s opovržením ven na šedivou Florenc, my odtud padáme a ty si tu třeba shnij, město … Proboha! On nezavřel kufr. Hahaha halo, halo pane řidiči, potácela jsem se uličkou rozjetého autobusu, poztrácíte lyže.

Ajo … Zastavil tak, že mě měl málem na doživotí jako křiklavé strašidýlko na předním skle.

Hele, holky, minule, když jsem jela na hory, pokračovala Jitka, potom, co se já doodrážela o sedačky uličkou zase nazpátek, tatranku už skoro dojedenou, jedna paní, která vystupovala až na konečný, našla v kufru místo svejch výstavních sjezdovek, teda aspoň ona tvrdila, že byly výstavní, úplně vomletý práskačky. Prostě je někdo za ty její lepší vyměnil. Tak, to jen aby bylo jasno. Nemáte někdo eště tatranku?

Tři zastávky před konečnou, kam jsme měly namířeno, vytáhla paní v šusťákové soupravě z kufru autobusu moje lyže, lépe řečeno obal, ve kterém byly moje lyže.

Hele, krade ti lyže, zabodla Jitka ukazovák do ušmudlaného skla. .

Hahaha halo paní, to jsou moje lyže. Strčila jsem hlavu do horního okýnka jako Marie Antoinetta v poslední vteřině života.

Ne, slečno, to jsou moje lyže.

Ne, moje.

Moje.

Moje.

A jaký máte lyže? Tohle jsou běžky.

Já mám sjezdovky. Elan. Dost dobrý. Celý léto jsem kvůli nim dělala na koupališti plavčíka, mumlala jsem si pro sebe.

Ale já mám běžky.

Tak je ukažte.

Paní odhrnula kus obalu. Byla tam. Běžka.

Ajo, tak promiňte. Někdo v autobuse mi zatleskal. Tak už můžu, zahučel chlápek od volantu. Jako bych mu ani před tím nezachránila náklad …

Páni, to je krásná duha … vrátila jsem se do přítomnosti. Kdo by to čekal, při cestě na hory.

Všechno duhové jsem viděla, když jsem jezdívala po zakroucené horské cestě za jedním lyžařem. Zpátky ve vzpomínkách. Svážela jsem závodníkovi slalomové tyče z tréninkového kopce, když zrovna potřeboval, vzdychala u jeho vítězství a snažila se být tím nejroztomilejším stvořením na světě a superženou. Až jsem uslyšela, končím s tebou, jsi málo samostatná. Jediné, o co jsem pak hodně dlouho snažila, bylo dokázat celému světu, že JSEM samostatná. Zlomil mi srdce. Tedy aspoň na chvíli. Mezi námi, dnes se mu vůbec nedivím.  Fandit mu na jedny závody mezinárodního formátu, v únoru byly, jsem si to přihasila v růžových letních kalhotech, ušmudlané péřové bundě a s náladou jako po třech jointech. Kráčela jsem ke sjezdovkám přes silnici v přeskáčích s lyžemi na rameni a upadla do vyjetého oleje. Nenapadlo mě nic pitomějšího, než bílé oteplovačky, připadala jsem si v nich tehdy jako manekýna, zaprat v nejbližším květinářství, kde mě pustili k umyvadlu. Nevím, jestli je to ten nejlepší nápad namáčet je, utrousila prodavačka. Prošívaný oděv nasákl jako muchomůrka zelená. Natáhla jsem houbu na spodní prádlo a se zajíkavým smíchem se propletla mezi všemi těmi francouzskými, italskými a kdovíjakými reprezentanty v krásných barevných kombinézách, k prádelně přes ulici.

Vypereme, usušíme, tak za dvě hodiny budete jako nová. Jenže já musím stát za deset minut pod slalomákem. Aha, tak milý jede mistrovství. Tak si vemte tyhle pláťáky.

Milý tehdy vypadl z branek stejně jako já z jeho života.  

A do háje, auto začalo po silnici plavat jako Queen Mary a na displeji pod volantem blikaly výstrahy spuštěných bezpečnostních systémů. Koleje vyjeté ve namrzlé kaši Pedál na podlaze a na dvojku se rychlost blížila nule. Tak jedničku … stejná píseň. 

Mami, jsi zajíc, že kličkuješ? A proč jedeme tak pomalu, píplo ze zadní sedačky.

Proboha, ať to velký Volvo jede víc ke straně ….

Do háje, když se to zastaví, už se nerozjedeme. Kola se chytla, auto vystřelilo jako raketa. Uf …

Vůbec nechápu, jak jsme mohli, když jsem byla malá, jezdit na hory Škodou Octavia z roku 1961, pro kterou byly všechny ty ABS, EDS, ASR nebo jak se jmenují, sci fi. A to ještě na univerzálkách a s nákladem jako když se stěhuje v dodávce celý národní park Serengeti. Čtyři dospělí plus dítě, výbava na týden včetně plynové bomby na vaření a nádobí. Jen lyže děda posílal poštou. Pamatuju, jak jsme pro ně chodili ve Špindlu na poštu. Zabalené do šedivé látky, pečlivě převázané sisálem s adresou napsanou na destičce z tvrdého papíru. Ač hlavní aktéři dovolené, se tam už fakt nevešly …

Mami, když už tam budeme? Jéé, to je krásnej pes, tak krásnýho jsem ještě nikdy neviděla.

Už jsme skoro na místě, broučku.   

Cesty na hory totiž vůbec nejsou stejné. Připomínají život. Myslím si, že je znám. Ovládám je a že mě nemůžou překvapit. Stejně jako v životě se objeví strom přes cestu, obrovská díra, náledí, slunce, co oslní, nový asfalt, devětsil na sněhu v příkopě, chlupatý štěkal nebo člověk, který na vás křikne, hej pomůžu vám ….

Mám ráda cesty na hory.