Bludiště

Přemýšlím, proč se někteří lidé mihnou v mém životě jako stín ovocné mušky a jiní udělají rýhu větší než rolba na dubnovém svahu.

Ač jsou třebas zajímaví, inteligentní, sečtělí, vtipní, krásní, hodní jakoby stála mezi mnou a „stíny ovocných mušek“ skleněná zeď. Vzpomínka na ně, jakmile sejdou z očí, ztenčí se na sílu babího léta a stejně jako ono rozpadá se do nenávratna pár vteřin na to. Nezbude nic.

Ti druzí se usadí kdesi u srdce. Setkání, lhostejno jak dlouhé, je jako když se rozbije hvězda, cink a úlomek je ve mně. Pravda, někdy studí jako ten, co zranil Káje.

Žijí si ve mně, mluví na mě nebo pospávají a čekají na zavolání. Anebo vylézají sami. Ti, co zabodli střep z ledu.

Tak třeba má kamarádka Jitka. Úžasný člověk. Předobrý. Můj trvalý vítaný nájemník. Co na tom, že jsme se už, přiznávám mou vinou, dlouho neviděly. Povídám si s ní, vzpomínám s ní. Pamatuješ, holka, jak jsme projely závody na lyžáku? Byly jsme nejlepší z prvního družstva. Lékař zájezdu, neřest mu koukala z očí, vždyť tvoje prsa nemohl ani jeden chlap nevidět, nám nalil před slalomem panáka. „A do jedný nohy, holky, a do druhý nohy. Tak ať vám to jede, favoritky moje.“ Obšourník. Tys vypadla za první brankou a smála ses tak, že tě museli z dráhy odtáhnout. Já se na konci zabodla po neuvěřitelném skoku hlavou do sněhu. A dopadla úplně stejně jako ty … Anebo jak na nás v horské chatě tamtéž spadla konzole se záclonou i závěsem. Neopírejte se o tu záclonu děvčata, varoval nás spolužák Pavel, shodíte ji. Nevopruzuj. No a pak, zrovna když přebíral cenu za nejhodnějšího, neboli nejhoršího lyžaře, nás záclonovina uvěznila jak Odula Froda Pytlíka. Nikdy jsme mu nevymluvily, že jsme tenhle výstup nechystaly.   

Můj kamarád z dětství, Martínek. Byli jsme oba tak prťaví a měli pro sebe obrovský dvůr mezi blokem cihlových domů. Trochu jsem ho trápila, protože když přišla má stejně stará kamarádka, utíkaly jsme mu a mluvily šeptem. Holkííí, pojďte si hrát! Dej nám pokoj, škvrně. Neměla jsem bráchu, měla jsem jeho.

Moudrá žena, co zná léky na bolavé tělo i duši. Vždycky, když odcházím, obejme mě a řekne, hodně štěstí. Nevěřila jsem, že existují lidé jako ona. Už za ní jezdím skoro patnáct let. 

Pan profesor, který dávno oslavil osmdesát. Znalostí má jako celá akademie věd. Renesanční bojovník, co neustupuje, i když někteří tvrdí, jak strašně se mýlí.

A paní, kterou jsem potkala, když jsem šla s dcerou ze školky. Měla velkého psa. Nehlaďte ho, povídá, je strašně hodný, ale špinavý jak popelnice a trochu páchne, bydlí totiž venku. Jenže my nejsme žádný městský fajnovky, drbaly jsme zvíře za uchem. Šly jsem a povídaly si. O životě. Měla vlídné oči i hlas a každé její slovo své místo. Mrzí mě, že jsem ji nepozvala na kafe.       

Kdesi pod žebry mi zůstávají lidé bez ohledu na to, jestli jsem si směla sáhnout na jejich zápěstí nebo jen vlají nedotknutí jako barevné látky v Himálajích.

Přemýšlím, proč to tak je. Proč zrovna oni a ne ti druzí.

Protože vůbec nevěřím na náhody stejně jako nevěřím tomu, že se lidé hledají, potkávají a spojují kvůli jakýmsi tělesným výparům, mám vlastní vysvětlení.

Mám dojem, že jsem se narodila v síti. V síti cest. Jako v bludišti z dětských časopisů, pomozte najít medvídkovi cestu k soudku s medem.

Na konci některých cest není nic, jsou zavřené. Lidé za sklem.

Na konci jiných je med. Lidé na otevřených cestách.

Hra pokračuje. Hledejte soudky s medem a sestavte z nich obrázek. 

Často se mi zdá, že soudek vůbec nikam nepasuje. Musím posbírat další, abych viděla, že to je omyl.

Nevím, jestli kdy uvidím, jakou podobu bude obrázek mít. Myslím, že ne. Příliš velký propletenec na vědomí, kterému je dovoleno spatřit jen odlesky…

Trochu trhlé vysvětlení, říkáte? Asi ano, možná je to všechno jen náhoda.  

Jenže já na náhody nevěřím.