Země, ve které vládnou politici bez kvalitního vzdělání, bez životních zkušeností, a co je nejhorší, bez vizí budoucnosti pro zemi, které vládnou, je odsouzena k živoření a postupné ztrátě samostatnosti...A Česká republika?
„Demontáž“ státní suverenity Československa, po vymanění se z vlivu Moskvy, připomíná dobře připravený a ještě lépe realizovaný scénář. Nejdřív se země rozdělí na dvě menší, což je nejen z hlediska ekonomického jasný nesmysl, ale i dopad mezinárodně politický a ztráta významu ve (velké) světové politice (který již tak nebyl největší) je zřejmá. Vedlejším efektem rozdělení je skutečnost, že vztahy mezi Čechy a Slováky jsou dnes nejlepší v historii a z tohoto pohledu nás asi nemohlo potkat nic lepšího.
Dalším krokem je „reforma“ armády, která znamená její faktické rozpuštění a rezignaci na jakoukoliv možnou vojenskou obranu státní suverenity ( a státních hranic) v budoucnosti. Výrazně se ale posílí policie, která již dnes armádu početně dvojnásobně převyšuje a další zvýšení počtu policistů a prostředků vynakládaných na policii nás čeká. Nasazování policejních provokatérů, jak jsme tomu bývali svědky za totality se opět dostává do arzenálu naší „demokratické“ policie. Místo boje s organizovaným zločinem a mafiemi, které v pohodě působí na našem území, se policie intenzivně připravuje na boj s vlastními občany. Policie podporuje nárůst xenofobních, nacistických a jiných „anti“ nálad, které se mohou podle potřeby směrovat jednou na židy, podruhé na homosexuály, potřetí na cikány nebo starší občany, případně uprchlíky všeho druhu (pokud by se u nás náhodou objevili). Policie tím vědomě (politické zadání?) odvrací pozornost občanů od skutečných problémů, které tíží Českou republiku.
Základem suverenity každé země je její ekonomická nezávislost, a tak další kroky vedou k její likvidaci. Rozprodej klíčových podniků do zahraničí, případně jejich likvidace, včetně likvidace celých tradičních odvětví, je provázen prodejem strategické infrastruktury (plynovody, vodovody, rafinerie, telekomunikace, rozvody energií, tepla, atd.), „privatizací“ celého finančního sektoru (banky a pojišťovny) a jen jako třešnička na dortu je prodej tzv. zlatého pokladu republiky (devizových rezerv ve zlatě), který spravovala Česká národní banka. Na programu vlády se pravidelně objevují návrhy na prodej historických budov a paláců, které často pořídil československý stát v meziválečném období pro potřeby kulturního a vzdělanostního rozvoje národa (viz. např. Lobkovický palác v Praze) a je jen otázkou času, kdy někdo přijde s nápadem na prodej Pražského hradu nebo korunovačních klenotů s dovětkem, že potřebujeme další peníze na provoz státu a že nám „ty baráky“ (jak se vyjadřují někteří naši političtí reprezentanti) stejně nikdo neodveze... Ztráta soběstačnosti v potravinách a diktát zahraničních prodejních řetězců jsou jen další střípky v mozaice...Špičkou ledovce je drancování přírodního bohatství podivnými „uhlobarony“ a vysávání zbytku státních podniků „politickými podnikateli“ (za všechny podniky uvedu alespoň ČEZ).
Nejhorší pro budoucnost země je však postupná degradace a likvidace českého školství, která se za 25 let již dostává do bodu, ze kterého není návratu... Národ předurčený především k otrocké práci v zahraničních montovnách nepotřebuje žádné vzdělané elity a stačí mu naučit se (trochu) číst a psát a (méně) počítat.
Každodenní připomínkou postavení, do kterého se Česká republika dostala je cesta po našich rozmlácených dálnicích a silnicích, kde mýto vybírá podivná rakouská firma a pohonné hmoty prodávají téměř výhradně polské, maďarské a rakouské (státní) firmy. Když se podívám do historie, kde byly převážně zaostalé agrární země jako Polsko, Rakousko a Maďarsko v meziválečném období 20. století ve srovnání s Československou republikou, případně ještě v 50., 60., 70. a 80. letech minulého století, tak je mně z toho smutno, hlavně z pohledu našich budoucích generací, kterým zanecháme rozkradenou ekonomickou kolonii (sice s plnými hospodami a nákupními středisky...).
Možná to vidím více černé než to je, ale v mých odhadech vývoje budoucnosti jsem se (bohužel?) málokdy mýlil...
PS: Původně jsem chtěl napsat nějaký optimistický blog, ale nějak se mně to nepovedlo. Antiutopie mají bohužel větší šanci na uskutečnění než utopie...
