Diskuse na téma dodatečného zdanění firem, které dosahují mimořádně vysokých zisků v prakticky monopolním nebo oligopolním prostředí neboli tzv. sektorové daně, se objevují téměř vždy, když je potřeba posílit (budoucí) příjmy státního rozpočtu. A banky jsou obvykle „první na tapetě“...
Sektorová daň, lék na churavý rozpočet nebo další nesmysl?
Skutečnost, že některá odvětví ekonomiky dosahují takové úrovně ziskovosti, o které se jiným odvětvím ani nezdá, je obvykle způsobena existující oligopolní strukurou podniků, které v příslušném odvětví podnikají. Typickým odvětvím je bankovnictví, kde 4 banky představují téměř 90% relevantního trhu. Za peníze daňových poplatníků byly tyto banky očištěny od „špatných“ (ztrátových) úvěrů, které poskytly v dobách divoké transformace a privatizace v 90. letech. Po očištění byly největší banky takzvaně privatizovány, ale ve skutečnosti byly převedeny za symbolickou cenu (obvykle na úrovni ročního zisku) do rukou zahraničních bank (většinou se státní kontrolou a podporou). Zvláštní případ je prodej „Lva ve světě financí“ neboli IPB, kde se dodnes ekonomové a politici přou, kolik to dańové poplatníky stálo. Podobná situace jako v bankovnictví je v telekomunikacích, energetice, plynárenství a petrochemii.
Očištění českých bank před jejich „prodejem“ mělo rozhodující podíl na skutečnosti, že bankovní sektor v České republice prakticky nejen, že nebyl zasažen finanční krizí, která zachvátila světový finanční sektor v letech 2008- 2010, ale transfer zisků z „českých“ bank prakticky umožnil přežit celému rakouskému bankovnictví a podobně pozitivní vliv měl i na francouzské a belgické vlastníky českých bank. Transfer finančních zdrojů z „bohaté“ České republiky umožňuje rakouským bankám provozovat v Rakousku bankovní byznys se ztrátou a fakticky tak „bohatí“ čeští občané dotují „chudé“ Rakušáky.
Částečné řešení této disproporce se nabízí prostřednictvím zavedení tzv. sektorové daně, která by firmám podnikajícím v tržněn deformovaném prostředí, část jejich mimořádných zisků odčerpala. Problém takového řešení je v jeho nesystémovosti a v českém prostředí kreativního účetnictví by určitě poklesly zisky dodatečně zdaněných firem a „přelily“ by se do „normálních“ firem podnikajících v oborech, které by dodatečné dani nepodléhaly.
Zvýšit daně všem?
Jinou možností je všeobecné zvýšení daní, a to jak fyzickým osobám, tak i firmám (právnickým osobám). Ač se to nezdá, tak tzv. rovná dań ve výši 15%, která je u nás uplatňována u fyzických osob a zdanění firem na úrovni 19%, patří k nejnižším sazbám uplatňovaným v Evropě a pokud bude ideálem našich občanů (a politiků) tzv. skandinávský model sociálního státu, bez zvýšení přímých daní se neobejdeme.
Vzhledem k tomu, že zvýšení daní není součástí koaliční smlouvy současné vládní koalice, bude se jakákoliv změna daní směrem nahoru obtížně prosazovat a možná je taková snaha v současném volebním období plýtváním časem a energií.
Myslím, že většina veřejnosti, zvláště ta, obdivující životní úroveň a sociální služby v severských zemích nebo Německu, by nebyla proti zvýšení sazby daní právnických osob (firem) o 2-3 %, případně zavedení progresivního zdanění příjmů fyzických osob. Obecná nechuť občanů a firem platit (nejen vyšší) daně pramení spíše z faktu, že velká část prostředků vybraných na daních je utrácena státními úředníky nehospodárně, pokud není přímo rozkrádána... Vzhledem k tomu, že žijeme v parlamentní demokracii (o jejíž funkčnosti si můžeme myslet cokoliv...), tak případné změny daní směrem nahoru by měly být realizovány vládou vzešlou z příštích voleb, pokud k tomu od voličů dostane mandát.
Znárodnit nebo doprivatizovat?
Jedním z řešení, jak zvýšit příjmy státu je znárodnění (zestátnění) ziskových firem, zvláště některých, které zneužívají svého dominantního postavení na trhu a často byly získány za „podivných privatizačních okolností“... Jestliže v 50. letech totalitní režim znárodnil i posledního ševce a hospodského, tak v 90. letech jsme upadli do druhého extrému tím, že jsme „prodali“ (často zahraničním státním firmám) celé národní hospodářství, včetně energetické, plynárenské, teplárenské a vodárenské infrastruktury, bankovnictví a pojišťovnictví, rafinerií a telekomunikací a na privatizaci zbývá pouze Česká pošta, České dráhy, pivovar Budvar a hotel Thermal Karlovy Vary. Potom můžeme pokračovat s rozprodej národních kulturních památek (viz. prodej Lobkovického paláce), kde nejvíce peněz se dá očekávat od prodeje Pražského hradu. Zlaté rezervy spravované ČNB (tzv. zlatý poklad republiky) prodala ČNB na základě rozhodnutí bankovní rady již v letech 1998/1999.
Po 40 letech totalitního režimu může připadat každá úvaha o případném zestátnění ekonomiky jako nesmyslný návrat do minulosti, ale na druhou stranu současná vlastnická struktura národního hospodářství České republiky nemá v civilizovaných a suverénních státech obdoby a nemusely by se za ni stydět pouze africké kolonie v 40. letech minulého století.
