Současná vláda slíbila, že nebude zvyšovat daně a problém deficitu veřejných financí bude řešit úsporami, ale neslíbila, že nezavede nové daně. První vlaštovka se již objevila v podobě (zatím jen diskutované) tzv. windfall tax.
Deficitní hospodaření našeho státu se již dostalo do stavu, kdy bez ohledu na mimořádné výdaje způsobené válkou, pandemií, energetickou krizí, ekonomickým cyklem nebo všeobecným růstem cen (inflací) není schopno pokrýt z běžných příjmů běžné výdaje státu na svůj provoz. Tento tzv. strukturální deficit vyčíslila Národní rozpočtová rada na více než 200 miliard korun ročně. To znamená, že každý rok na dluh utrácíme o 200 miliard více než „vyděláme“ (vybereme na daních). Každá normální ekonomická jednotka, jednotlivec, rodina nebo firma by při stejném způsobu hospodaření okamžitě zbankrotovala. Stát však není „normální ekonomická jednotka“, a proto i takové deficitní hospodaření může relativně dlouhodobě provozovat. Ale taky ne naštěstí (naneštěstí?) do nekonečna. Již dnes nás obsluha státního dluhu (platba úroků) stojí ročně téměř 50 miliard korun a při současném tempu zadlužování a růstu úrokových sazeb to bude příští rok cca 60 miliard a během dalších dvou let můžeme být na 100 miliardách korun ročně. A to je v podstatě další mandatorní výdaj, který se musí platit za všech okolností.
Vzhledem k tomu, že z podniků patřících (částečně nebo plně) státu máme ziskový jen jeden pivovar (Budvar) a energetickou firmu (ČEZ), tak hlavním zdrojem příjmů státu jsou daně a do budoucna to nejspíše ani jinak nebude. Zvyšování současných daní je pro současnou vládu politicky neprůchodné, takže zbývá prostor jen pro rušení daňových výjimek, případně nové daně. Opět se začíná hovořit o zavedení sektorových daní pro některá mimořádně zisková odvětví jako jsou energetika, bankovnictví nebo telekomunikace. Diskuse o zavedení sektorové daně otevírala v minulé vládě hlavně ČSSD, ale odpor jak tehdejšího vládního hnutí ANO, tak i tehdejší opozice (dnešní vládní koalice) zavedení sektorové daně zavrhl jednou provždy(?). Jako úlitba kritikům vysokých zisků „našich“ bank, které v řádu desítek miliard korun pravidelně plynou do zahraničí jejich zahraničním matkám, vznikl podivný „paskvil“, jakýsi investiční fond, honosně nazvaný Národní rozvojový fond SICAV, kam měly banky v řádu miliard přispívat a který měl investovat především do dlouhodobých infrastrukturních projektů. Dnes je z tohoto fondu jen další nefunkční „kostlivec“, který nám zanechala minulá vláda a který asi už nikdo nezruší. Jaký je výsledek práce představenstva fondu, dozorčí rady fondu a Národní investiční rady fondu je asi jen dalším státním tajemstvím. Předpokládám (nejspíš mylně), že odborníci „pracující“ v těchto orgánech a dosazení minulou vládou, nepobírají žádnou ani symbolickou odměnu.
Co je tzv. windfall tax, volně česky „daň z darů spadlých z nebes“? Je to mimořádná daň, kterou se obvykle daní mimořádné zisky firem, které vznikly ne zásluhou jejich lepší činnosti, lepších nových služeb nebo produktů, úspor nebo inovací, ale shodou (často náhodných) okolností nebo aktivit nebo činností někoho jiného. Firmy, které tyto zisky realizují se o ně nijak nezasloužily a tedy jako nezasloužený zisk by měl být tento zisk odčerpán mimořádnou (obvykle velmi vysokou) daní. Typickými představiteli firem, které dnes těchto mimořádných zisků dosahují jsou především banky a energetické firmy. Díky (zatím neúspěšného) boje České národní banky (ČNB) s inflací došlo ke zvýšení základních úrokových sazeb stanovených ČNB, kdy nejvýznamnější sazba tzv. dvoutýdenní repo sazba je dnes 7%. Za tuto sazbu si mohou komerční banky ukládat přebytečnou likviditu u ČNB a jenom letos jim za to ČNB zaplatí cca 130 miliard korun. To je cena, kterou mimo jiné platíme za boj s inflací. Naše banky dnes paradoxně vydělávají více na depozitech než na úvěrech. Pro názornost: obyvatelstvo má uloženo u bank cca 3 biliony korun, které jsou průměrně úročeny na úrovni menší než 2% a banky mají u ČNB tyto cca 3 biliony uloženy (dnes) za 7%. Kolik je 5% z 3 bilionů nechám na čtenářích… (pro kontrolu je to 150 miliard). Před rokem byla repo sazba 0,50%, takže dnešní mimořádné příjmy komerčních bank jsou jenom zásluhou zvyšování sazeb ze strany ČNB. A podobně je tomu s cenou elektrické energie, kde ČEZ dnes dosahuje mimořádných (nezasloužených) zisků. Windfall tax tedy není svojí podstatou sektorovou daní a už vůbec není výmyslem levicových ekonomů nebo politiků. V roce 1981 uvalila windfall tax na banky Margaret Thatcherová, když úrokové sazby na úvěrech vystřelily na 17% a banky přitom platili střadatelům na depozitech úroky kolem 1 procenta nebo nic (stejně jako dnes banky u nás). U nás přišla jako první s windfall tax vláda A. Babiše, která zavedla zdanění vysokých výher u číselných loteriích, což je svojí podstatou taky zdanění „daru z nebes“. Přestože je otázka zdanění politicky velmi citlivá, myslím si, že u windfall tax to, při srozumitelném vysvětlení a správném nastavení technických parametrů této mimořádné daně, najde podporu napříč politickým spektrem.
