Nikdy bych netušil, že psaní mých blogů může vyvolávat i osobně zabarvené negativní emoce...
Lidé jsou různí
K psaní blogů mě, vedle potřeby sdělovat své názory, vedl i lehký myšlenkový exhibicionismus kombinovaný s mírnými provokacemi čtenářů. Záměrně využívám v textu nadsádky, tvářící se ale často naprosto vážně, a často hraničící s nesmyslem, pokud se o něj rovnou nejedná... Někdy si dokonce myslím, že některé mé myšlenky jsou i vtipné... Smyslem mých drobných provokací je „zapnout“ u čtenářů mozkové závity, vyvolat v nich pozitivní a konstruktivní reakce, provokovat je k zamyšlení nad některými jevy a skutečnostmi, potlačovat lhostejnost a v dlouhodobém horizontu tak přispívat k přetváření světa ve kterém žijeme k lepšímu.
Z čtenosti některých mých blogů a čtenářských ohlasů mám pocit, že se mně to někdy i trochu daří. Jsem rád za každou věcnou námitku nebo i argumenty podložený „tvrdý“ nesouhlas, ale co nedovedu dost dobře pochopit, je reakce některých čtenářů, kteří svůj nesouhlas s mým blogem nebo některými názory vyjadřují pomocí osobních útoků, (občas rádoby vtipných) nadávek a jiných invektiv, aniž by uvedli jediný, třeba jen stručný protiargument. Ještě bych pochopil stručný nesouhlas, ale proč musí být provázen urážkou nebo nadávkou, tak to mně hlava opravdu nebere.
Z počátku mého „blogování“ se v diskusi objevily i osobní pomluvy ze strany některých čtenářů, a přestože jsem pisatele pomluv vyzval k doložení svých tvrzení a uvedení relavantních argumentů, nikdy jsem se odpovědi nedočkal...Nadávkám se sice člověk brání hůře než pomluvám, ale na druhou stranu jsou verbální nadávky méně nebezpečné než šíření pomluv nebo polopravd. A odpovídat na nadávky nadávkou je asi přesně to, co chtějí „diskutující“ vyvolat a „diskusi“ tak převést z věcné roviny do osobní. Před osobními nadávkami však dávám přednost věcné, třeba i „ostré“ diskusi. Někdy se ale taky "neudržím"...
Vzhledem k tomu, že jsou to většinou stále stejná a opakující se jména „diskutérů“, kteří jsou v „drtivé“ menšině, vysvětluji si to jejich osobní frustrací z života, skrytou a neventilovanou agresivitou, nebo v nitru ukrytou a často maskovanou obyčejnou lidskou zlobou, případně kombinací výše uvedeného nebo ještě něčeho horšího. Nebudu všechny ty hrubé, lánské, zapletaly, balouny, a jiné jmenovat, aby se náhodou některý z nich neurazil, že jsem ho zapoměl uvést, ale doufám, že si i můj dnešní blog přečtou a pokusí se nad sebou zamyslet, proč mají potřebu být zlí, zapšklí, nenávistní atd. A pokud v nich moje blogy místo zamyšlení, poučení nebo pousmání vyvolávají zlobu, nenávist a potřebu osobního (byť „jenom“ slovního) útoku, tak jediné správné doporučení pro tyto čtenáře je následující: příště moje blogy nečíst! Přijdu sice o pár čtenářů a „diskutujících“, ale možná jim tím prodloužím život...
