Drobná informace o pokračování jednání s Německem o prodeji Lobkovického paláce ukazuje, že ani změna našich vládnoucích elit nezabrání pokračování rozprodeje národního majetku, včetně národních kulturních památek.
Prodej Lobkovického paláce dojednala Kalouskova vláda (někdy nepřesně označována jako vláda Petra Nečase) za mimořádné aktivity tehdejšího ministra zahraničí Karla Schwarzenberga. Pouze pád vlády zabránil již narychlo dohodnutému prodeji této národní kulturní památky. Prodej byl dohodnut za nápadně nevýhodných podmínek pro Českou republiku (25 mil. EUR) a součástí obchodu měl být nákup cca 2 000 čtverečních metrů v Berlíně za “výhodných” 10 mil. EUR (270 mil. korun), kde bychom si postavili za dalších 10 mil. EUR novou českou ambasádu v Německu.
Nebudu se podrobně zabývat čachry se státními nemovitostmi, které nám (nejen) ministerstvo zahraničí posledních 20 let předvádí, ale vadí mně s jakou lehkostí se naši volení politici nevratně zbavují národního bohatství, které se vytvářelo po staletí a je často významným dědictvím po našich předcích. Byla to právě tzv. první republika, na kterou často s nostalgií zvláště tzv. pravicoví politici vzpomínají, která celou řadu významných památek od soukromých vlastníků odkoupila, aby mohly sloužit československému lidu a jeho kulturním a vzdělávacím potřebám. V roce 1927 Lobkovicové budovu prodali československému státu, který ji koupil pro potřeby ministerstva školství a národní osvěty. Později zde sídlily Památkový úřad, Slovanský ústav, Archeologický ústav, Orientální ústav, Masarykova akademie práce a další. Dnes tyto památky rozprodáváme a utrženými penězi (marně) lepíme děravou státní kasu.
Stát, který si neumí profinancovat budovu velvyslanectví jinak, než rozprodejem národního kulturního bohatství si ani žádné velvyslanectví nezaslouží a do budoucna určitě nic takového ani potřebovat nebude. Situace nápadně připomíná rozprodej „zlatého pokladu republiky“ (zlaté rezervy spravované Českou národní bankou), který potichu proběhl v době, kdy cena zlata dosahovala minimální výše a za utržené peníze nakoupila ČNB německé dluhopisy. Zlato, které shromažďovalo několik genarací našich občanů a které bylo vykoupeno krví našich vojáků bojujících v obou světových válkách za svobodu a nezávislost československého státu a jeho občanů, se již nikdy nevrátí. S měnovým zlatem jsme ztratili i další kus naší státní suverenity. Pro srovnání, Řecko neprodalo ani gram „národního zlata“, ani v době nejhorší finanční krize.
Chmurné vyhlídky
Nechci v žádném případě vyvolávat protiněmecké nálady, když všechno, o co Němci stáli, si u nás již koupili a k plné spokojenosti chybí jen ten Lobkovický palác. Přesto se nemohu ubránit (možná absurdní) představě, co by se stalo, kdyby titul “německý velvyslanec” byl chybně překládán jako “protektor” a Německo požádalo z kulturně historických důvodů o odkup Pražského hradu. Proběhl by prodej i včetně korunovačních klenotů? Určitě by to vylepšilo státní rozpočet, a jak argumentuje Karel Schwarzenberg v případě Lobkovického paláce, Němci by si Pražský hrad stejně nikam neodvezli, určitě by se o něj starali lépe jako Češi a Čechům by byla povolena (např. o státních svátcích) i prohlídka některých prostor. Podobně absurdně by vypadala žádost České republiky o odkup budovy Reichstagu od Německa a dovedu si živě představit reakci Německa na podobnou žádost (bez ohledu na společné členství v NATO). Myslím, že současný dlouhodobý pronájem Lobkovického paláce je pro všechny strany objektivně plně vyhovující a do budoucna by měl být prodej národních kulturních památek a i jiných symbolů naší státnosti zakázán zákonem a spíše bych stanovil povinnost státu odkupovat památky spojené s naší státností z rukou zahraničních vlastníků, v případech kdy je to možné.
