Během své návštěvy v Jihočeském kraji se pan prezident Zeman výrazně vymezil proti případné privatizaci českobudějovického národního podniku Budvar. Sám tím, možná nechtěně, oživil téma státního vlastnictví výrobních a obchodních podniků.
1) Je stát nejhorší hospodář?
Ekonomové a potažmo téměř všichni naši občané jsou rozděleni na dvě nesmiřitelné názorové skupiny. Jedna tvrdí, že stát je nejhorší hospodář, a proto by něměl žádné podniky vlastnit, protože stejně slouží pouze jako zásobárny trafik pro “zasloužilé” nebo “vysloužilé” politiky nebo jejich “obchodní” partnery. Dnes již ani není nikomu úplně jasno, jestli už je to korupce nebo stále jenom “vysoká” politika. Když se podíváme blíže na hospodaření některých našich podniků ve vlastnictví státu, tak musíme dát (podle mě,bohužel) těmto názorům za pravdu. Nad tím, co se douhodobě děje v podnicích jako Lesy České republiky, ČEPRO, České dráhy, Česká pošta, Český Aeroholding včetně ČSA, případně ve speciálních finančních institucích jako ČEB a EGAP, se musí zhrozit každý řádný hospodář. A to pominu ČEZ, jako případ sám o sobě, který by vydal na celou knihu, kde by byl problém správně určit žánr (krimi, politický thriller, horror nebo pohádka?).
Na druhou stranu i u nás existují státem vlastněné podniky, které svému majiteli ostudu nedělají. Jsou (zatím) v menšině a někdy je na místě i otázka jejich ziskovosti ve srovnání s ryze soukromými podniky. V zahraničí otázku vztahu ziskovosti a formy vlastnictví podniků nikdo neřeší a řada státem ovládaných podniků dosahuje často lepších výsledků než soukromé firmy ve stejném oboru. Jen pro ilustraci můžeme srovnat státní Renault a soukromý PSA nebo (kvazi)státní VW a soukromy Opel (GM). Proto si myslím, že základní faktor úspěšnosti (ziskovosti) podniku není forma vlastnictví, ale kvalita managementu a od ní odvozená kvalita řízení firmy. Pokud bude systém obsazování vrcholového managementu do státních firem založen na politické korupci a ne na základě odborných schopností a morálních kvalit jednotlivých kandidátů, bude pozitivní vývoj hospodaření každého státního podniku pouze otázkou velké náhody.
2) Fond budoucnost České republiky
Státní suverenita bez nějaké míry ekonomické nezávislosti je pouze iluzí. Co je ale horší, je vztah k budoucnosti naší země, a to jaké dědictví zanecháme budoucím generacím. Nebudu se zabývat minulostí, která vládní garnitura má odpovědnost za stav, ke kterému jsme se za 25 let demokratického vývoje dostali, i když i to by mohlo být zajímavé a poučné, ale za základní zadání považuji skoncovat s nevratným projídáním státního majetku a přírodního bohatství, často historického dědictví po generacích našich předků. Již v 90. letech se všechny mimořádné, obvykle jednorázové a neopakovatelné příjmy utrácely v běžných výdajích státního rozpočtu, místo toho, aby byly vynakládány na rozmnožování bohatství státu a jeho občanů v budoucnosti. Proto by s okamžitou platností mělo být zakázáno utrácení prostředků utržených za nevratný prodej státního majetku na běžné výdaje, ale tyto prostředky by měly být vázány výhradně na „investice“ do budoucnosti.
Začátkem by bylo vytvoření "Fondu budoucnosti České republiky" (abychom nemuseli objevovat Ameriku, tak inspirací by byla obdoba norských suverénních fondů), kam by plynuly všechny platby za jednorázové prodeje státního majetku (které se dodnes projídají v běžných rozpočtech) a příjmy za těžbu přírodního bohatství. Do fondu by stát vložil všechny své současné podíly v obchodních společnostech (ČEZ, Budvar, ČD, ČP, MERO, Čepro, Český Aeroholding,...), aby byly pouze a výhradně profesionálně spravovány. Tento fond by posléze, na základě schválené dlouhodobé investiční strategie, investoval s cílem dosahování reálných výnosů při akceptovatelné míře rizika. Zpracování investiční strategie by bylo na další samostatné téma a vytvoření Fondu budoucnosti by vyžadovalo shodu napříč politickým spektrem. Problém je, že naši politici obvykle vidí dopředu jen na příští rok, někteří na maximálně čtyři roky (do dalších voleb).
Já, jako životní optimista ale věřím, že ve velice krátké historické době (ne více než 50-100 let) by se začaly projevovat pozitivní dopady fungování Fondu na celé národní hospodářství a došlo by i k obnovení ekonomické suverenity České republiky.
