Naše finanční podpora Ruska od vypuknutí válečného konfliktu s Ukrajinou představuje jen za dodávky ropy přes 270 miliard korun, zatímco naše celková pomoc napadené Ukrajině nedosahuje ani 60 miliard korun.
Koho tedy vlastně ve válce na Ukrajině reálně podporujeme? Politicky sice stojíme pevně a jednoznačně na straně napadené Ukrajiny, ale pokud budeme u hodnocení reálné pomoci respektovat pravidlo investigativní žurnalistiky „sleduj tok peněz“, tak bude závěr přesně opačný. Protiruské ekonomické sankce se míjí účinkem a v těch zásadních věcech, jako je dovoz ruských surovin, převážně ropy, dokonce uplatňujeme výjimky ze sankcí. V průběhu války dokonce dovoz ruské ropy roste. Pro všechny zúčastněné je to určitě mimořádně výnosný obchod a Rusko by bez peněz z ropy nebylo schopno ve svém válečném dobrodružství tak dlouho pokračovat. Současné vojenské úspěchy a územní zisky Ruska a jeho armády jsou i zásluhou naší finanční „pomoci“.
Potřebuje ale Česká republika skutečně životně nutně ruskou ropu? U plynu, kde se nám již podařilo zbavit se závislosti na Rusku, je situace jasná. Plyn potřebujeme, zvláště v zimním období, na vytápění velké části budov a domácností. Ale neznám žádnou domácnost, která spotřebovává surovou ropu. Veškerá ruská ropa proudí především do polských rafinerií, které polská státní firma PKN Orlen provozuje na našem území. Rafinerie na území Polska se samozřejmě bez ruské ropy již obejdou. A růst dovozu ruské ropy v době války ukazuje, že je to mimořádně výnosný byznys. Polská firma nakupuje levnou ruskou ropu, ze které vyrábí levný benzín a naftu, kterou českým spotřebitelům za světové ceny prodává. Nebylo by tedy výhodnější místo ropy dovážet za světové ceny rovnou benzín a naftu? Samozřejmě by to představovalo určitý logistický problém, ale vše je řešitelné.
Někdy se mylně uvádí, že se bez ruské ropy neobejdeme kvůli malé kapacitě ropovodu IKL, kterým k nám proudí „neruská“ ropa. Už při stavbě ropovodu IKL byla jeho kapacita dimenzována na plné pokrytí naší spotřeby ropy v tehdy ještě českých rafineriích. Hlavní problém je v tom, že polské rafinerie provozované u nás, jinou než ruskou ropu zpracovávat neumí, takže se bez ruské ropy neobejdou. Úprava polských rafinerií u nás na zpracování jiné než ruské ropy by vyžadovala miliardové investice ze strany PKN Orlen a tím i výrazné snížení zisku této polské státní firmy. Jednodušší a levnější je vyjednání výjimky na dovoz ruské ropy a udržovat tak závislost na ruské ropě. Dovoz ruské ropy by měl primárně řešit polský stát a měl by nést i veškerou morální odpovědnost za financování Ruska v době válečného konfliktu. Takto v očích domácí i světové veřejnosti vypadá špatně a neschopně český stát, který se neumí zbavit závislosti na ruské ropě.
Polsku se samozřejmě do nákladné rekonstrukce rafinerií u nás nechce, a to ze dvou důvodů. Pokud by válečný konflikt skončil, tak nikdo nebude mít problém s dovozem ruské ropy a tak by se modernizace rafinerií ukázala jako zbytečná investice a za druhé je tady diskutovaný „green deal“. Jeho naplňování povede postupně k přebytku rafinérských kapacit ve střední Evropě a pokud polská státní firma provozuje rafinerie v Polsku a v České republice, je celkem jasné, které rafinerie budou končit provoz jako první.
Za pozornost samozřejmě stojí i otázka, jak jsme se do této nezáviděníhodné situace dostali. Ale to by bylo na jiné téma…
