Základní ústavou definovaná úloha České národní banky zní: „Hlavním cílem její činnosti je péče o cenovou stabilitu“. Když se podíváme, na její úsilí od zahájení intervencí proti koruně, tak můžeme o plnění této úlohy pochybovat
Česká národní banka (ČNB) je jednou z nejmocnější státních ekonomických institucí a jak říká Hlava šestá Ústavy České republiky v článku 98: „do její činnosti lze zasahovat pouze na základě zákona“. Z ČNB se tak stala instituce, která za svoji činnost nikomu neodpovídá a ani se nikomu nemusí zpovídat za dopady a důsledky své činnosti. Na rozdíl od poslanců Parlamentu České republiky však členové bankovní rady ČNB, kteří na denní bázi veškerou činnost ČNB řídí, nejsou při výkonu své funkce chráněni imunitou. Možná někteří členové bankovní rady s pocitem neomylnosti získali i pocit beztrestnosti. V České republice, kde je „dobrým“ zvykem podávat trestní oznámení na kohokoliv za cokoliv a kde soudy rozhodují tak, jak rozhodují, se z postu člena bankovní rady může stát „horké“ křeslo...
Ústava hovoří pouze o cenové stabilitě, ale jak cenovou stabilitu definovat a vnímat, je již na ČNB samotné, respektive na členech její bankovní rady. Co představuje vyšší cenovou stabilitu? Nulový, nebo téměř nulový růst cen, nebo růst cen o 2% ročně? A o co by se tedy měla ČNB snažit? Téměř tři roky se ČNB snaží vyvolat vyšší růst cen a za tuto snahu utratila již přes 500 miliard korun. Je potřeba dodat, že naprosto bez úspěchu. Přesto v této snaze neustává a občas slovně hrozí, že může korunu oslabit i více. Při obhajobě svého konání někdy představitelé ČNB argumentují, že právě jejich intervence a oslabení koruny stojí za současným výrazným ekonomickým růstem českého hospodářství a relativně nízkou nezaměstnaností. O nějakém takovém úkolu a funkci ČNB se však naše ústava ani slovem nezmiňuje a ČNB se tak svým konáním pasuje do role aktivního hráče na poli hospodářské politiky, vyhrazenému především Vládě České republiky. A přerozdělovací efekty měnových intervencí se začínají přibližovat svou výší efektům fiskální politiky. Ale ani o přerozdělování se v Ústavě ČR ve vztahu k ČNB nic nepíše. Přerozdělovací toky jsou samozřejmě téměř vždy vedlejším efektem obvyklých měnových opatření ČNB, ale rozsah současných přerozdělovacích efektů vyvolává dojem, že je samotným smyslem měnových opatření.
Někdo může dokonce považovat zahájení intervencí proti koruně a bránění posílení koruny pod úroveň 27,-CZK/EUR za zásadní změnu monetární politiky, opuštění politiky řízeného plovoucího kurzu a faktický návrat k politice pevného kurzu české koruny (ohraničeného pouze na jedné straně). A negativa politiky pevného kurzu jsou všeobecně známa (vytváření nerovnováh případně krizí, vysoké náklady na udržování pevného kurzu, masivní příliv spekulativního kapitálu, atd.). Pokud by intervence proti koruně byly skutečně pouze dočasným opatřením (jak tvrdí představitelé ČNB), tak taková úvaha nedává smysl, ale pokud „dočasné“ opatření trvá 3 roky, s perspektivou minimálně dalšího roku a nikdo (v ČNB) nemá připravenou jasnou exitovou strategii k ukončení intervencí, tak úvahy o faktické změně měnové politiky ČNB vycházejí ze změny reality. Možná k tomu přispívá i to, že u pojmu „dočasně“ si většina českých občanů představí (nekonečných) 21 let...
PS: Smyslem mého příspěvku není kriminalizovat činnost ČNB a její bankovní rady, ale přispět do diskuse o měnové politice ČNB a smysluplnosti jejího 2% inflačního cílování...
