Zveřejnění výše odměn manažerům polostátního ČEZu vyvolalo hodně zlé krve, zvláště když si většina českých rodin musí „utahovat opasky“ a to nejhorší z hlediska celkové inflace, hypotečních splátek a cen energií nás teprve čeká.
Osm manažerů ČEZu si rozdělí 135 milionů korun. Výše odměn není nic nového, v podobné výši si představenstvo ČEZu rozděluje odměny každoročně a nastavení odměn je z doby minulé vlády, takže za to skutečně současná vláda nemůže. Vyplacení vysokých odměn je naprosto v souladu se zákonem a platně uzavřenými smlouvami jednotlivých manažerů. Jestli jsou takto nastavené smlouvy v souladu s etikou nebo dobrými mravy je asi věcí názoru. Bývalá ministryně financí, která byla poslední 4 roky za spravování majoritního podílu státu v akciové společnosti ČEZ,a.s. a tedy i za odměňování představenstva a dozorčí rady odpovědná, vyzývá příjemce odměn, aby se vyplacených odměn vzdali. Bylo to určitě myšleno pouze jako vtip, ale ne všichni občané mají takový smysl pro humor, zvláště v těžkých časech…
Odměňování vysokých manažerů ČEZu dělá problém všem vládám v posledních 25 letech. ČEZ je natolik významná a silná společnost, že někdy byl i problém zjistit, kdo koho vlastní, zda stát vlastní (ovládá) ČEZ nebo ČEZ ovládá český stát. ČEZ umí nejen levně vyrábět a draze prodávat elektřinu a tím zvyšovat zisk a hodnotu firmy pro akcionáře (tedy hlavně pro český stát, který vlastní 70% akcií ČEZu), ale za posledních 25 let „vyrobil“ dlouhý zástup milionářů (často ze státních úředníků a politiků) a taky několik miliardářů. O skrytém financování politických stran a jednotlivých politiků by se daly psát romány (nebo trestní oznámení, kdyby byla politická vůle…).
Když se zrušil v minulosti tolik kritizovaný akciový opční program pro klíčové manažery a zaměstnance ČEZu a byl nahrazen současně platným systémem odměn, zdálo se být po problémech. Ale jak se dnes ukazuje, velká část občanů si to asi nemyslí. A přitom řešení by bylo velmi jednoduché: zavedení progresivního zdanění příjmů. Zrušení superhrubé mzdy bez zavedení progresivního zdanění, prospělo především těm bohatším naším spoluobčanům a zvýšilo roční deficit státního rozpočtu o téměř 100 miliard korun, které nám budou v současných a budoucích těžkých časech citelně chybět. Progresivní zdanění není přitom nic „extrémně levičáckého“ a je standardní prakticky ve všech fungujících západních demokraciích, ke kterým se (asi marně) snažíme posledních 33 let přiblížit. Zatím se úspěšně blížíme spíše pomyslnému „balkánu“. Určitou míru progrese zdanění máme již dnes, ale evidentně nedostatečnou. Měla by být bez prodlení zahájena odborná diskuse o nových parametrech progresivního zdanění a po dosažení politického konsensu její zavedení do praxe. Jiné řešení rostoucích deficitů státního rozpočtu než zvýšení daní dnes ani nemáme. Progresivní zdanění by jednou provždy ukončilo i každoroční diskuse o oprávněnosti vysokých odměn manažerů jak státní nebo polostátních, tak i soukromých firem.
Samozřejmě otázka zdanění bude vždycky politickým tématem, které bude rozdělovat společnost a politiky (na levici a pravici?), ale v těžkých dobách by měla být i vyšší míra solidarity mezi jednotlivými skupinami obyvatel.
