Všichni (nejen) vládní ekonomové varují před roztáčením mzdově inflační spirály. Ale jsou hlavní příčinou vysoké inflace „nehorázné“ požadavky odborů na růst mezd? Nebo jsou to naopak firmy, které si navyšují své ziskové marže?
Inflace je svojí podstatou především peněžním (měnovým) fenoménem. Zjednodušeně řečeno inflaci způsobuje nadměrná emise peněz, která není podložena růstem ekonomiky, tedy oproti nově vydávaným penězům nestojí žádné nově vyrobené zboží nebo poskytnuté služby. Nové peníze do oběhu vydávají centrální banky, které mají tzv. emisní funkci. U nás je to Česká národní banka (ČNB), která v době tzv. kurzového závazku (intervencí za oslabení české koruny) vydala do oběhu přes 2 biliony korun (2 000 miliard), které skončily hlavně u finančních spekulantů. Proti těmto 2 bilionům korun nestojí žádné nově vytvořené užitné hodnoty, takže při převaze poptávky (množství peněz) nad nabídkou (zboží a služby) rostou ceny a růst cen se vyjadřuje pomocí ukazatelů inflace. Podobně je to s emisí eur (EUR), které vydává Evropská centrální banka (ECB) nebo amerických dolarů (USD), které vydává Federální rezervní systém (FED), který plní mimo jiné funkci centrální banky v USA. V době tzv. zlatého standardu mohly banky vydávat pouze tolik nových peněz, kolik měli zlata ve svých sejfech a obsah zlata v jednotce měny byl pevně stanoven zákonem. Ale od opuštění politiky zlatého standardu v roce 1971 mohou centrální banky vydávat do oběhu libovolné množství peněz, ale samozřejmě to mají „nějak teoreticky a vědecky“ zdůvodněno. A jen otázka času, kdy se nadměrná emise peněz projeví v růstu cenové hladiny (inflaci).
Pokud mzdy rostou rychleji než produktivita práce, tak se samozřejmě jedná o proinflační faktor, ale jeho vliv je v období současné pádivé inflace (dvouciferná inflace) výrazně menší a sám o sobě pádivou inflaci nevyvolá. Hlavním motorem současné inflace jsou ziskové marže firem podnikajících v energetice, finančních službách (banky a jiné finanční instituce) a rafineriích (zpracování ropy, distribuce a prodej pohonných hmot). Můžeme kritizovat způsob obchodování s energiemi na energetických burzách, na které se všichni vymlouvají, ale hlavní selhání je na straně státu a jeho nefunkční regulaci a dohledu nad firmami podnikajícími v těchto monopolních (nebo oligopolních) odvětvích. S výjimkou elektrické energie jsou tato odvětví u nás dominantně ovládána zahraničními, obvykle státními firmami, které si u nás dovolí to, co by jim doma (v Polsku, Německu, Rakousku, Maďarsku,…) nikdy neprošlo. O našich cenách energií a pohonných hmot a ziscích příslušných firem bylo napsáno dost, a tak jen drobný příklad z finančních služeb. Pořídíte si automobil na leasing na 3 roky. Vstupní cena automobilu je 936 tisíc korun. Po třech letech jste zaplatili cca 700 tisíc (včetně pojištění a servisu), ale automobil si po skončení nájmu nemůžete odkoupit za hotové, ale pouze na úvěr s úrokovou sazbou cca 7% p.a. a vstupní cena je 908 tisíc! Pokud auto vrátíte, tak nastoupí spřátelená firma, která vyčíslí „nadměrné opotřebení“ za cca 25 tisíc. Prodej na úvěr samozřejmě znamená další emisi peněz. Vše v souladu se zákonem. O takovém byznysu si ve své mateřské zemi (Německu) může největší evropská automobilka nechat jen snít…
Takže pokud by standardně fungovaly regulační a dozorové instituce, včetně institucí na ochranu spotřebitelů, tak by některé firmy nemohly zneužívat svého postavení a neoprávněně si navyšovat ziskové marže a tím roztáčet inflační spirálu. Potom by taky vláda nemusela zastropovávat ceny nebo vymýšlet nové „válečné“ daně.
