Vraždění demokracie v přímém přenosu a s nadšením.

Když jsme v osmadevadesátém pohřbívali Totalitu a otevírali cestu Demokracii, nikoho z nás ani vzdáleně nenapadlo, že za pouhých třicet let se bude v naší zemi odehrávat přesně opačný proces.

Nejen to. Šlapání po Demokracii je zdůvodňováno nějakou podivnou „demokracií“, kde již nezáleží na výsledku voleb, ale na tom, jaký názor mají ti, kteří ve volbách prohráli, a na ně napojená vybraná skupina novinářů, politologů, atd.

Tvrdíme, že v naší zemi máme zastupitelskou demokracii. Svobodní lidé jdou svobodně k volbám a tam odevzdají svůj hlas tomu či těm, pro které se svobodně rozhodli. Prezident následně jmenuje premiérem předsedu vítězné strany a pověří jej sestavením vlády. Pokud tato strana nezískala nadpoloviční většinu, musí se dohodnout s další stranou či stranami na sestavení koalice. Následně vznik této nové vlády musí schválit poslanci Sněmovny Parlamentu České republiky.

Nikde tady není řečeno, že podmínkou vzniku nové vlády je ještě souhlas těch, kteří ve volbách prohráli. Ať již proto, že nebyli schopni předložit voličům zajímavý a smysluplný politický program, nebo prostě proto, že voliči je již znají z dob jejich předchozích vládnutí, byli jimi zklamáni, a již je nechtějí.

Také není nikde řečeno, že pokud se tomuto politickému odpadu následně podaří cílenou propagandou dostat na náměstí měst dostatečný počet řvoucího davu, má tento právo veta, vláda musí padnout, a vlády se za nadšeného řevu davu ujme opozice, nebo přímo řvoucí dav. Zde by se již nejednalo o Demokracii, ale v prvním případě o Totalitu, v druhém případě pak o Anarchii.

Velmi zajímavá je pozice některých sdělovacích prostředků. Na příklad při sledování politických debat naší veřejnoprávní televize jsem získal dojem, že jejich hlasatelé a hlasatelky mají za povinnost provádět ne vyváženou novinářskou činnost, ale spíše provádět politiku někoho v pozadí. Jestli se jedná o někoho ve vedení této instituce, nebo jestli je platí politické strany v opozici, to nejsem schopen říci. Je ale skutečností, že pokud se diskutuje se členem vlády, či členem politické strany na vládě se podílející, to znamená té, která je v koalici, jsou otázky velmi tvrdě, až hloupě, směřovány k závěru, který již dávno předem mají hlasatelé TV připraveny, tedy že vše na vládě a v koalici je jen a jen špatné. Je-li diskuse vedena se členem opozice, jsou otázky velmi mírné až podlézavé, a opět je diskuse vedena tak, aby špatnými byla vláda, koalice a hlavně pak premiér vlády Babiš.

Vždy také jsou tyto debaty vedeny k tomu, jak velmi špatné na současné koalici je to, že jsou z pozice mimo koalici podporování komunisty. Ne, že bych byl z komunistů nadšen a zapomněl na to, co v této zemi napáchali. Mně osobně v roce 1969 vyhrožovali, že pokud ode mne nedostanou určité materiály, vztahující se k podpisové akci z roku 1968 v Hodoníně, tak se po mé dceři, které tehdy ještě nebyly ani dva roky, projede náklaďák tam a zase zpátky. A to se nezapomíná. Jenže komunisté nebyli postaveni mimo zákon. KSČM je regulérní politickou stranou, jejíž členská základna je tvořena stále více než 37 000 členů. A tuto stranu v posledních volbách nevolilo jen těch 37 000 členů, ale celých 393 000 voličů. Proč? To teď tady nechci rozebírat. Ostatně nad tím by se asi měly zamýšlet ty ostatní politické strany. Zarážející na této protikomunistické averzi je něco jiného. Komunisté od roku 1948 až do roku 1989 de jure nevládli sami. Mimo jiné vládli prostřednictvím či pod záštitou Národní fronty. Orgánu, který dával tehdejším mocipánům punc legálnosti. A v této Národní frontě neseděli jen zástupci KSČ, ale také zástupci ČSS (dnes ČSSD), která se dokonce s KSČ sloučila, a ČSL (dnes KDÚ-ČSL), která se dnes k období vlády komunistů vyjadřuje nejagresivněji. Jistě, de facto vládli jen komunisté. Jenže tyto strany tam komunistům dělali stafáž a vlastně vládu komunistů svou spoluúčasti legitimizovali. Někdo by mohl říci, že to bylo z donucení. Nebylo. Oni klidně mohli z Národní fronty odejít prostě tím, že by své strany zrušili. Určitě by to bylo poctivější a hrdinštější, než to, že na každý komunistický „návrh“ promptně zvedali své ruce a vyjadřovali svůj souhlas. Dnes se při tom útočí jen na komunisty. Jenže těch špinavců bylo víc. Dle mého názoru tím největším svinstvem v Národní frontě byli členové ČSL, kteří svou účastí a hlasováním schvalovali i hony na jeptišky, opaty a ostatní členy církví. I oni mají na svědomí jejich utrpení, i oni mají na svých rukách jejich krev. Dnes ovšem pliveme jen na komunisty.

Velmi odporným se mi zdá také to srovnávání dnešních řvoucích davů s vystoupením studentů v listopadu 1989. Rád bych připomněl, že tehdy ti studenti vystoupili proti zástupcům totalitní moci. Proti moci, která je za tento jejich čin klidně mohla zmasakrovat stejně tak, jak to o pár měsíců dříve udělali čínští komunisté na náměstí Tchien-an-men Kuang-čchang, neboli na náměstí Nebeského klidu. A pokud by chtěl někdo tvrdit, že to by se u nás stát nemohlo, tak bych rád připomněl, že tanky kvůli tomu tehdy z jedné posádky skutečně vyjely. Bylo to z Tábora a chtěli v Praze „opět nastolit pořádek“. Jak je vidno z Číny, dá se to tak udělat. Sice se tam dosud ztrácí tisíce lidí, kteří na dlouhé roky mizí v tzv. převýchovných táborech, a někteří zmízí zcela, ale pořádek tam je. Ty tanky se  zpět vrátily teprve po jednání  zástupce OF panem Kocábem s velitelem Západního okruhu generálem Mojmírem Zachariášem. Ano, ti studenti tehdy byli skuteční hrdinové. Těm dnešním „hrdinům“ hrozí maximálně úžeh ze sluníčka nebo bolení hlavy z opice. Oni nevystupují proti žádné totalitní moci, ale proti demokraticky a ve svobodných volbách zvoleným zástupcům většiny lidu této země.

Často bylo ve sdělovacích prostředcích slyšet, že vláda, nebo přímo premiér Babiš, by měli s demonstrujícími diskutovat. No dobře, ale s kým? Kdo je nějaký zvolený zástupce toho řvoucího davu? Nebo by měl premiér země vystoupit na tribunu a tam promluvit? Kdo by pokládal otázky? A dle jakého klíče by ty otázky byly vybírány? Měl by to být pan Mlynář? Jak velkou část těch demonstrujících by zastupoval? Nebo se tady jen chce zopakovat „diskuse“ jiného řvoucího davu, která proběhla s prezidentem republiky a jeho hosty 17. Listopadu 2014 na Albertově? To byla ta správná „diskuse“, kterou ČT a řvoucí dav chce? Co se tedy vlastně chce? Aby se média a opoziční politici mohli opět svíjet blahem nad „demokratičností demonstrujících“?

Já jsem našeho dnešního presidenta, zrovna tak jako jeho přímého předchůdce Klause, nevolil a nemám je rád. Přesto bych nikdy neklesl tak hluboko, abych na představitele mého státu a mého národa plival a házel vajíčka. Vždyť by to znamenalo, že totéž dělám i na všechny ty, kteří je volili. A těch opět byla většina. Pana Zemana volili svobodní lidé, ve svobodných volbách. Takže když chci o sobě tvrdit, že jsem demokrat, tak mi nezbývá než tuto volbu přijmout a tyto představitele považovat i za své představitele.

Hodně jsem přemýšlel nad tím, jak velké morální svinstvo musí být představitelé těch opozičních stran, kteří dnes tak nadšeně to kopání do demokracie podporují, tleskají mu a ještě v sobě mají tolik sprostoty, že i tento terorizmus menšiny nazývají demokracií. A zrovna tak přemýšlím nad tím, jak daleko by byli tito lidé ochotni zajít, pokud by se dostali k moci oni. Stačilo by jim znovuobsazení mocenských míst a další drancování tohoto státu tak, jak to dělali dříve, nebo by pokračovali dál? Třeba tak daleko, jak to udělali ve 48. roce komunisté, nebo v 34. jejich černí bratři nacisté. Pokud si myslíte, že tyto mé myšlenky jsou přehnané, pak vám doporučuji vzpomenout si na rozpad Jugoslávie. Tam si také tamní obyvatelé mysleli, že se jen Jugoslávie rozdělí podle hranic z doby před Rakousko-Uherskem, a vše bude dobré. Pak nestačili pohřbívat své zastřelené, zavražděné a umučené.

Každá generace odcházejících říká, poučte se z chyb svých předků. Pak stačí ten správný organizátor zamindrákovaných, jako byl Hitler, Uljanov nebo Gottwald, a náhle místo zářných zítřku jsme uprostřed potoků krve, kde vraždící tvých dětí je tvůj soused, se kterým jsi chodil do hospody a tam diskutoval  o  všem možném. Soused, o kterém sis myslel, že je tvůj přítel. Přítel, kterému stačila jen ta správná ideologie a propagační masáž, aby se z něj stal vrah tvých dětí, tvé ženy a na konec tebe samého. Přeháním? Na východě Ukrajiny se to děje právě teď. A úplně stačilo, aby představitel sousední země dodal tu správnou ideologii a pomocí médií provedl tu správnou masáž. Nyní stačí jen  dodávat zbraně. Přátelé z hospody se již postarají o vše ostatní.

Před nedávnem jsem se dověděl, že letos nebudu moci vystoupit se svým příspěvkem na Cannafestu 2019, protože již jsou všechna místa diskutujících obsazena. Mrzelo mne to, protože jsem chtěl hovořit o závěru naší kauzy s léčebným konopím, a chtěl jsem také říci, že tímto náš boj o legalizaci konopí nekončí.  Celý den jsem seděl na zahradě a nic po mě nebylo. Pak mi jiný můj přítel napsal, že „buď my, nebo Babiš“. Je to zvláštní, ale mně na celém těle naskočila husí kůže.

Masaryk velmi často ve svých proslovech říkal, že demokracie je diskuse. Tady ale nikdo diskutovat nechce. Jediné co se chce, je, aby ti, co ve svobodných volbách vyhráli, ustoupili těm, kteří ty volby projeli.

Masaryk také kdysi kdesi řekl:  „Demokracie má své chyby, protože své chyby mají i občané.“ A dodal: „ Jaký pán, takový krám.“

Co k tomu velkému moudru dodat?

Já se o něco pokusím. Sice nevím, jestli to ti ze řvoucích náměstí budou číst a pokud ano, jestli mne poslechnou, ale říci to musím, i když asi zase přijdu o další přátele:

„Nelíbí se vám dnešní president, premiér, vláda nebo Parlament? Tak co kdybyste místo toho řvaní na náměstích začali pracovat na takovém politickém programu, aby lidé chtěli volit a volili vás. Pak můžete vy obsadit post presidenta, premiéra nebo alespoň poslance či senátora. Když přesvědčíte dostatek voličů, můžete tuto zemi řídit vy dle svých představ, které vám voliči schválí svým hlasem. Pokud toho ale chcete dosáhnout řevem a vzbuzováním strachu, pak nejste o nic lepší, než byli ti tři pánové, které jsem jmenoval výše.