Je zajímavé sledovat vyjádření některých našich politiků na téma, s kým by do koalice šli, s kým ne, a proč ne.
Tou hlavní stranou, na jejíž adresu je nejčastěji slyšet to „s těmi do koalice v žádném případě“, je Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM). A tou hlavní stranou, od které je toto nejčastěji slyšet, je Křesťansko-demokratická unie – Československá strana lidová (KDÚ-ČSL). Musím se přiznat, že když představitele právě této strany toto slyším pronášet, tak marně přemýšlím o tom, jestli oni tak rychle na svou minulost zapomněli, nebo jestli si myslí, že na to zapomněli všichni ostatní. Možná by tedy bylo dobré nejdříve tak trochu zapátrat v minulosti a podívat se, co předcházelo tomu tzv. Vítěznému únoru.
Na základě moskevských dohod mezi Benešem a Gottwaldem byla ustavena tzv. Národní fronta Čechů a Slováků. V ní, se souhlasem Beneše, měla rozhodující vliv KSČ. Následovalo jmenování první poválečné (vlastně ještě válečné) vlády, jejímž předsedou byl jmenován člen ČSSD Zdeněk Firlinger. Tato vláda se 4. dubna 1945 přihlásila ke Košickému vládnímu programu. Na základě něj Komunisté výrazně posílili svou moc. Opět zcela legálně a opět pod dohledem prezidenta Beneše.
26. května 1946 proběhly volby do Československého ústavodárného shromáždění. Ty s přehledem vyhráli Komunisté. Získali 38% hlasů. Z toho v Čechách a na Moravě 40%, na Slovensku 30%. Více na Slovensku získala Demokratická strana, 62%, ale protože tehdy jsme byli jediný stát, tak celkově vyhráli Komunisté. Pochybovat o tom, zda to tehdy byly svobodné volby, je hloupost. V té době ještě žádné násilnosti vůči občanům s jiným politickým názorem Komunisté nepáchali. To přišlo až později.
Je potřeba si uvědomit, že po skončení 2. světové války měli Komunisté v Československu aureolu vítězů nad nacismem. Většinu Československa osvobodila Rudá armáda. A lidé také ještě nezapomněli na podraz, který vůči nám provedly vlády Francie a Velké Británie. Toho všeho Komunisté uměli velmi dobře využít pro svou propagaci. K tomu slíbili pozemkovou reformu, dobrou a dobře placenou práci pro všechny, změny v sociálním systému, spravedlnost, která se nebude ohlížet na výši majetku souzených, atd. Prostě vše to, co nám politici před volbami, s výjimkou té pozemkové reformy, slibují dodnes. A to zabralo. Předsedou vlády se stal Klement Gottwald.
Asi by stálo za to trochu osvětlit, co to byla Národní fronta. De facto to byla koalice politických stran, odborných uskupení a zájmových sdružení. Tedy od KSČ až po Spolek filatelistů a zahrádkářů. Ustavena byla v březnu 1945. Jedině členové Národní fronty pak mohli stavět své kandidáty na poslance do Národního shromáždění. Z počátku velký, později absolutní vliv v ní měla Komunistická strana.
Je samozřejmé, že prakticky od samého počátku se představitelé nekomunistických stran k tomuto všemu stavěli s velkou nedůvěrou. Každý den viděli, jak jsou neustálou cílenou propagandou odsouváni do pozadí a Komunisté jsou vyzvedáváni na piedestal absolutní moci. Toto vše vyvrcholilo aktem ministra vnitra za KSČ Václava Noska, který odvolal z funkce všechny nekomunistické policejní ředitele a nahradil je kovanými komunisty. Tehdy se část ministrů Národně socialistické strany, Demokratické strany a Lidové strany dohodli, že podají demisi. Chtěli tím přimět prezidenta Beneše k vyjmenování úřednické vlády a k vyhlášení nových voleb. Velmi dobře věděli, že tím hodně riskují.
Doufali ale, že se k nim nakonec spolustraničtí ministři přidají, a že se přidá i tehdy politicky nezařazený ministr zahraničí Jan Masaryk. To se ale nestalo. Prezident Beneš nakonec demisi ministrů přijal a Gottwalda pověřil jejich nahrazením. A ten to s nadšením udělal, a nahradil je lidmi ke Komunistické straně loajálními.
Dnes tomuto aktu Komunisté říkají Vítězný únor, ostatní pak většinou Únorový puč. Skutečnost je ale taková, že zde se o žádný puč, tedy státní převrat, nejednalo. Vláda nepadla, ale jen byla nespokojená část ministrů nahrazena. Legálnost tohoto všeho pak svým verdiktem posvětil i prezident Beneš.
Co následovalo?
Česká strana sociálně demokratická se sloučila s Komunistickou stranou Československa a sama zanikla. Československá strana lidová (dnešní KDÚ-ČSL) pak Komunisty podporovala prakticky ve všem.
Ani jeden z poslanců těchto stran nikdy ani náznakem nezvedl svůj hlas proti nepředstavitelnému zlu, které Komunisté v Československu následně, po vzoru svých učitelů ze Sovětského svazu, rozpoutali. Nejdříve byl s pomocí sovětských „poradců“ zavražděn Jan Masaryk. Pak došla řada na Miladu Horákovou, a dva dni po ní na generála Heliodora Prokopa Píku. A následovali další. Nikdo proti tomu v Národním shromáždění ani nepípl. Ani umlácení kněze Josefa Toufara v den 2. výročí „Vítězného února“, tedy 25. února 1950, nebo hon na kněze, řeholníky a řádové setry v rámci tzv. Akce K z dubna 1950, je nedonutil byť jen k sebemenším protestům. Naopak po celou dobu vlády Komunistů, tedy od roku 1948 až do roku 1989, jim svou přítomností v Národním shromáždění dělali stafáž, na jejímž základě Komunisté mohli s úsměvem tvrdit, že vše je v pořádku, a jejich režim že je legální.
Zvláštní na tom všem je současný stav. Kde kdo, včetně vedení KDÚ-ČSL a ČSSD, velmi rádi při různých příležitostech opakují, jak oni jsou ochotni dělat politiku s kýmkoliv, jen ne s komunisty. A zdůvodňují to právě zločinným jednáním Komunistů po celou dobu jejich vlády. Ale to nebyla vláda jen Komunistů. To byla vláda Komunistů s politickým krytím Sociálními demokraty a Lidovci. Oni však o své účasti na tomto zločinném spolčení cudně mlčí.
Před pár lety jsem na toto téma hovořil s bývalým okresním činovníkem Sociálních demokratů. Jejich jednání z doby komunismu obhajoval tím, že pokud by se Komunistům postavili, tak ti by se mstili nejen jim, ale i jejich rodinám. Když jsem se pak zeptal, jestli tedy bylo lepší v těch problémech nechat ty druhé, kteří končili v komunistických lágrech nebo na šibenici jen proto, že měli jiný názor, tak na mne zakřičel „A co jsme tedy měli dělat?“. Tak jsem se jej zeptal, co jim bránilo v tom, aby z politiky odešli a na tom svinstvu se s Komunisty, byť jen svou přítomností, dál nepodíleli. Chvíli se na mne jen díval a pak beze slova odešel.
Já se nedomnívám, že každý člen Komunistické strany byl darebák. Komunistická ideologie sama o sobě zločinná není. Zločinnou se stává v okamžiku, kdy začne být prosazována ne na základě dobrovolnosti, ale silou a mocí. Komunismus funguje. Stačí se podívat di kibuců v Izraeli. Lidé tam žijící se dobrovolně vzdali svého majetku. Celý svůj plat odevzdávají. Když vyhrají v tamní Sportce, výhru odevzdají. Když chtějí jet na dovolenou, musí o peníze na ni požádat a rada rozhodne. Za to mají zdarma velmi slušné bydlení, zdarma školy, zdarma lékařskou péči, zdarma péči o nemohoucí atd. Všichni si tam jsou majetkově rovni. Není rozdíl mezi vědcem a uklízečkou. Nikdo ty lidi k tomuto životu nenutí. Je to svobodné rozhodnutí každého z nich. A když někdo chce z kibucu odejít, a svůj život si řídit sám, nikdo mu nebrání.
Komunismus Leninův, Stalinův, Gottwaldův či Kim Čong-unův byl a je zločinný, protože svou ideologii prosazovali a prosazují násilím. Tato ideologie byla vypracována proto, aby vládu elity nahradila vládou všech. Pod vedením těchto lidí se ale stala ještě krutější vládou jiné elity. Takový
Komunismus je zločinný a odporný. Mnohem odpornější se mi ale zdá být ta odporná vychytralost těch, kteří se snažili na moci Komunistů přiživit, a to za jakoukoliv cenu. Tedy i za cenu ignorance útlaku, mučení a vraždění lidí s jiným názorem. A to byli od 50. do konce 80. let minulého století jak Sociální demokraté, tak i Lidovci. Ne, že by oni sami někoho mučili a vraždili. To ne. Ale byli součástí establishmentu, který toto páchal, a nic proti tomu neudělali. Tedy ani tu prostou věc, že by z tohoto „vlaku“ vystoupili.
Je ale otázkou, jestli ještě dnes, tedy třicett let po pádu Komunismu v naší zemi, by se s touto otázkou mělo pracovat při hodnocení či nálepkování současných politiků. Asi by to bylo na delší a hodně široce pojatou diskusi. Pokud ale ano, nemělo být rozšířeno na všechny ty, kteří té zločinné vlády byli účastni? Tedy nejen na Komunisty, ale i na Sociální demokraty a Lidovce? No jo, ale co pak se stranami, které z bývalých členů těchto tří stran vznikly? Na příklad ODS a TOP09?
