Jsou situace, kdy člověk s normálním lidským uvažováním jen velmi těžce hledá zdůvodnění pro něco, co udělá člověk jiný.
Na příklad když se dočtete, že někdo někoho zmlátí, přiváže lanem za své auto, a pak jej kilometry vláčí, až mu sedře maso až na kost. Nebo že řidič srazí svým autem mladého kluka, a aby se nedostal do problémů, tak jej naloží do kufru auta, vyveze za město do lesa, a tam jej odhodí jako odpad, aby tam, daleko od místa nehody, zemřel. Či když sociální pracovnice píchne staré a nemocné ženě uspávací látku a pak ji o vše okrade.
Co to je za lidi? Jaký je způsob jejich myšlení? A je správné, že i takovéto bytosti, jen proto, že jim byla dána lidská podoba, ještě považujeme za lidi? A co si máme myslet o někom, kdo jinému sebere lék, na kterém závisí jeho život, a pak jej z důvodu zisku rozprodá jiným?
Já pro svou těžce nemocnou dceru ročně potřebuji vypěstovat tolik rostlin konopí s vysokým obsahem CBD a středním obsahem THC, abych z této úrody získal minimálně dva kilogramy kvalitní sušiny. Tu pak dál zpracuji. Vyrobím jí z toho 2200 jointů, jeden kilogram drti do jídla, minimálně půl kila masti, a když to vyjde, tak ještě litrovku tinktury. Nedělám to proto, aby byla celý rok v rauši. Je to podivné, ale přestože denně musí vykouřit šest jointů, a k tomu si během dne do jídla přidává další tři gramy konopné drti, tak se do rauše nedostává. Její organismus si z něj vezme to, co potřebuje, a ona zase další den přežije jako člověk. Bez křečí, které dokáží až lámaly kosti, přestane se dusit, protože ani její dýchací svaly nejsou staženy křečí, nemá ty kruté bolesti a dokáže vyměšovat.
Já vím, že velmi hrubě porušuji zákony této země. A vím, že z mé strany se již nejedná pouze o přestupek, ale o trestný čin. Zločin, za který mi hrozí až pět let vězení. A pokud by se pan prokurátor snažil trochu víc, tak by to bylo na deset let.
Přitom ho nepěstuji proto, abych na něm vydělával. Pěstuji, protože mi nic jiného nezbývá. Dceři skutečně žádný jiný lék, vyráběný kdekoliv na této planetě, prostě neúčinkuje.
Pár let šlo vše dobře. Pak se to zvrtlo. Někdo objevil, kde máme zasazeno a pohlídal si to. Týden před tím, než měly být kytky zralé, je sklidil on. Dokonce je vytrhal i s kořeny. Byli jsme v totálním šoku. Najednou jsme nevěděli, jak tento problém vyřešit. Žádné známé, kteří by také konopí pěstovali, jsme neměli. A tak jsem o tom napsal na Face book. Ne proto, že bych doufal, že se někdo ustrne a něco nám pošle. To ani vzdáleně. Jen jsem potřeboval vrbu, do které bych se „vybrečel“. Do které bych vyřval ten svůj vztek na systém, který nutí lidi přestupovat zákony jen proto, že se potřebují léčit, a zároveň svým postojem nahrává bezcitným darebákům, kteří mohou kohokoliv v takové situaci naprosto beztrestně okrádat. Okrádat, a ještě se jim smát do očí.
Stalo se ale něco, co jsem skutečně nečekal. Začali mi psát a volat spousty naprosto cizích lidí. Někteří, aby si se mnou jen ponadávali, jiní aby mi sdělili, že jsou v naprosto stejné situaci a že jsou rádi, že to někdo křičí do světa nahlas. Další chtěli znát naši adresu. A pak nám začaly chodit balíčky. Někdy obálka, jindy krabice od bot. Jména na zpátečních adresách vyvolávala úsměv. Franta Zahradník, Josef Pěstitel, Lojza Konopník, … Mladí lidé ze středního Slovenska se dověděli, že budu v Praze na Cannafestu hovořit o našem případu, a tak tam přijeli. Vyhledali mne a odvedli ke svému autu. Za motorem měli ukrytý balík. Byl tam tak napasovaný, že měli problém jej vyndat. Řekli mi, že měli obavu ho posílat. Že na Slovensku to není jednoduché. A tak že si raději udělali výlet do Prahy.
My lidé jsme zvláštní. Jedni naprosto bez skrupulí okrádají i ty nejbezmocnější z bezmocných, jiní riskují dlouholetá vězení jen proto, aby pomohli naprosto neznámým lidem.
Byl bych rád, kdyby se potvrdil můj dojem, že těch druhých stále přibývá.
Článek původně vyšel ve zkrácené verzi v tištěném magazínu Konopí a na webu www.magazin-konopi.cz.
