(Poznámka úvodem : Časopis Roots mne před časem požádal, jestli bych nenapsal svůj názor k problematice manželství a možnosti adopce dětí stejnopohlavními páry. Napsal jsem k tomu tři články.
První dva jsem se souhlasem šéfredaktora Roots zveřejnil na svém blogu pod názvem: "Názor laika k adopci dětí stejnopohlavními páry." a "Dva mikro-příběhy stejnopohlavních párů a jeden malý úvod."
Oba rozpoutaly velkou diskusi. Na ně navazuje tento můj zatím poslední článek k tomuto tématu. Za tu diskusi jsem všem velmi vděčný, a budu rád, pokud bude pokračovat. Autor.)
V poslední době se skutečně hodně diskutuje o tom, zda povolit stejnopohlavním párům skutečné manželství, zda mají mít plnohodnotné právo na adopci dětí, a také zda si po svatbě smějí oficiálně říkat manželé, a zda, když společně adoptují a vychovávají dítě, tak si smějí říkat rodina. Mně osobně tyto diskuse připadají poněkud hloupé. Podstatné jméno „manželé“ nám svým obsahem říká, že hovoříme o dvou lidech, kteří žijí ve společném svazku. Jistě, jsme zvyklí, že by to měl být muž a žena. Ale je to jen a jen zvyk. Proč by si tak nemohli říkat dva muži nebo dvě ženy, kteří se rozhodli žít spolu a toto své rozhodnutí chtějí se všemi povinnostmi i právy potvrdit svatbou před státním úředníkem? A proč by si pak, až se vezmou, a adoptují dítě, nemohli říkat, že toto je jejich rodina? Jaký je v tom problém? Hodně jsem o tom přemýšlel, ale žádný podstatný problém jsem prostě nenašel. Ale jsem jen prostý občan bez jakéhokoliv odborného vzdělání. Takže mé názory, stejně tak jako názory naprosté většiny lidí v tomto státě, jsou řízeny jen a jen určitými emocemi. A to dokonce i tehdy, kdy se někteří více emocemi zatížení lidé obávají toho, že děti ve stejnopohlavních svazcích jsou vystaveny nějakým nebezpečím. Jak to tedy je? Co o tomto problému říkají odborníci?
Hledal jsem na internetu a skutečně jsem našel článek či dopis, který sepsali dva profesoři Karlovy univerzity. Jedním je dětský psycholog PhDr. Václav Mertin, tím druhým pak výzkumník z katedry sociologie Mgr. Jan Kozubík. Následně pak tento dopis spolupodepsalo dalších dvacet pět dětských lékařů, dětských psychologů, psychiatrů, sexuologů, pracovníků SOS vesniček, pracovníků linky bezpečí a dalších. Ti lidé se rozhodli dát veřejnosti k dispozici svůj názor proto, že, za prvé, v našem Parlamentu probíhá diskuse o tom, zda současný stav legislativy České republiky ve vztahu ke stejnopohlavím párům a jejich právům je v pořádku či nikoliv. A za druhé, neustále někteří politici, tyto lidi vidí jako nějaké zvrhlíky, či dokonce kreatury, před kterými oni mají povinnost naši společnost chránit. Článek se jmenuje:
„Dvě matky nebo dva otcové? Obavy o dobro dětí v těchto rodinách jsou neopodstatněná, ukazují výzkumy.“ (Zadáte-li tento název do vyhledávače, můžete si jej přečíst celý.)
A o čem se v něm píše?
Že obavy části společnosti o výchovu a bezpečnost dětí ve stejnopohlavních rodinách jsou liché.
Že ve světě i u nás existují výzkumy potvrzující tu skutečnost, že sexuální orientace rodičů nemá naprosto žádný vliv na schopnost být dobrým rodičem. Já k tomu dodávám, že naopak spousty dalších výzkumů potvrzují i to, že skutečnost, že dítě vyrůstá u svých vlastních biologických a heterosexuálních rodičů ještě nezaručuje, že bude v bezpečí a dobře vychováno.
Že klíčové pro zdravý vývoj dítěte je, aby mělo rodiče, kteří ho milují, věnují se mu a zároveň dokáží řešit problémy a jsou si vzájemně oporou.
Že výzkumy dětí s dvěma otci či matkami ukázaly, že v jejich vývoji a zdraví neexistují rozdíly v porovnání s dětmi z rodin heterosexuálních.
Že argumenty o tom, že lesby a gayové nejsou schopni tvořit trvalé stabilní svazky, a tudíž nemohou vychovávat děti, výzkumy neprokázaly.
Že stejnopohlavní páry tvoří stejně pevné vztahy s obdobným emocionálním poutem jako páry heterosexuální.
Že v ČR je míra rozpadu registrovaných partnerství oproti manželství pouze třetinová. Na příklad v roce 2017 se rozpadlo pouze 14,5 % registrovaných partnerství, ale rozvedlo se 47 % manželství. Tedy bezmála polovina. A další.
A já k tomu opět mohu dodat jen to, že ve stabilitě dětského zázemí a jeho jistotě, že se jeho rodiče nerozvedou, a ono se vzápětí nestane jen nástrojem zlého a k němu naprosto bezohledného boje o něj, zcela určitě heterosexuální partnerství a manželství tomu stejnopohlavnímu za vzor sloužit nemůže.
Na závěr svého dopisu tito odborníci napsali a zdůraznili větu, kterou si dovolím odcitovat v nezměněné formě:
„Na základě odborných poznatků bychom na závěr rádi shrnuli, že obavy o dobro dětí vyrůstajících s dvěma matkami nebo otci jsou neopodstatněné, a otevření manželství stejnopohlavním párům může mít pozitivní dopad na obavy zejména mladých leseb a gayů z přijetí v rodinách či kolektivu a na jejich celkové duševní zdraví.“
A já k tomu mohu dodat již jen jediné. Jedná se o děti. Uklidněme všichni své emoce a začněme myslet.
